Doma je tam, kde je hřiště

Na basketbalovém hřišti South Beach ve městě Fremantle (nebo taky Freo) u Perthu se odehrává pouliční hra tři na tři. Na pohled to vypadá jako přátelské utkání, ale to, jak spolu žertují, prozrazuje, že ve hře jde o hodně: Poražení platí večeři.

„Už se těším na to dobré jídlo!“ říká Chris Lako, týmový šprýmař (a taky nejmenší hráč, za což si ho spoluhráči notně dobírají).

Sebit Reath, neoficiální vedoucí týmu, se ujímá míče a směje se. „Kámo, já si dám mléčný koktejl,“ říká 22letý hráč, který získal basketbalové stipendium na vysoké. „A piš si, že budete muset sáhnout pořádně hluboko do kasy, protože chci jít i do Nobu.“ Sebit má rád japonskou kuchyni na úrovni.

„Ode mě jídlo teda nečekej, zmiz odsud!“ odpovídá Chudier Lap, který je ve svých 21 letech jedním z nejmladších hráčů.

„Můžeme jít na grilování, ne?“ dodává 25letý Ngor Manyang, jeden ze Sebitových spoluhráčů. Mají zřetelný australský přízvuk, ale styl skloňování prozrazuje jejich kořeny. Všichni tihle muži na hřišti jsou uprchlíci z Jižního Súdánu, kteří se do Perthu na západě země dostali jako děti.

A tady, na místě vzdáleném přes půl zeměkoule, doslova vyčnívají z řady – Sebit měří 208 cm. Čím ale divákům doopravdy vytřeli zrak, je jejich nevídaná obratnost a schopnosti. Tihle hráči jsou buď profíci, nebo mají k profi kariéře už dobře našlápnuto. Ale dneska tady jde jenom o lásku ke hře (a k jídlu).

Sebit se dostává únikem z levého křídla až ke koši. Síťka. Ve vteřině jsou trička dole. Čas napít se.

Přidali jsme se k nim, abychom si se Sebitem, Chuatwechem, jeho 19letým mladším bratrem, který hrál pro místní národní basketbalovou ligu, a Ngorem popovídali o tom, jak je tenhle sport spojil s tím, na čem jim záleží nejvíc.

Mluvili jsme o lásce k basketbalu, který pro ně představuje vstupenku do světa svobody a vítězství.

Chuatwech:Narodil jsem se ve městě Waat v Jižním Súdánu. A když mi byly tři, odstěhovala se naše rodina kvůli občanské válce do Austrálie.

Chuatwech: Austrálie v mém životě hraje důležitou roli a vážím si každé příležitosti, kterou jsem tu dostal. Ale vždycky budu mít pouto k Jižnímu Súdánu, vždycky bude mým domovem a cítím se silně spojený s tamní tradicí.

Chuatwech: Naučilo mě to, že člověk nemůže brát nic jako samozřejmost a že když se chci dostat z těžké situace, musím pořádně zamakat. Snažím se o lepší budoucnost, aby ta cesta z Jižního Súdánu do Austrálie stála za to. Doufám, že se jednoho dne budu moct vrátit do Jižního Súdánu a budu tam mít pozitivní vliv na všechny lidi.

Sebit: Já to vnímám tak, že když je člověk opravdu dobrý ve sportu, je víc začleněný do komunity. Vážně si myslím, že to přitahuje lidi.

Ngor: Jsme jedním z nejvyšších kmenů [jihosúdánský kmen Dinka] na světě. Přirozeně proto tíhneme k basketbalu, protože nám díky naší výšce a sportovní zdatnosti jde snadno.

Sebit: Hlavně díky staršímu bráchovi. Chtěl jsem s ním prostě hrát. Děláme všechno společně. Basketbal je jeden ze tří pilířů v mém životě. Jsou to škola, rodina a basketbal.

Chuatwech: Moji bráchové hráli. O víkendech chodili na zápasy a já chtěl hrát s nimi. Takže jsem přestal hrát fotbal a začal jsem hrát basketbal. Od čtvrté třídy jsem pak bral trénink vážněji. A teď zkouším hrát na profesionální úrovni, takže tomu přizpůsobuji denní režim. V podstatě nemyslím na nic jiného.

Chuatwech: Známe se už roky, znají se i naše rodiny. Prostě jsme si spolu začali hrát jako děti. Pak dal někdo dohromady tým pro Perth Rhinos, jiihosúdánskou australskou národní basketbalovou asociaci. Ten tým se rozpadl v roce 2018, ale náš tým vnímáme jako pokračování toho předchozího.

Ngor: Navzájem se podporujeme, a to mezi námi vytvořilo silné pouto. Když spolu hrajeme a jeden z nás má úspěch, jsme úspěšní všichni. A právě tohle na týmových sportech miluju.

Sebit: Společná hra potvrzuje naše přátelství. Dokážeme se pohádat a pak jít prostě dál. To naše přátelství posiluje.

Ngor: Moje silná stránka bude asi střelba. Jsem jedním z nejnadanějších střelců.

Sebit: Moje schopnost přizpůsobit se a moje výška. Koš střelím jednoduše z místa.

Chuatwech: Moje rychlost a sportovní zdatnost. Nebojím se přihrát míč. Rád vyhrávám, takže proto udělám v podstatě cokoliv.

Sebit: (smrtelně vážně) Řekl bych, že já.

Chuatwech: (smrtelně vážně) Můj bratr.

Kluci jsou zpátky na hřišti a hra se začíná přiostřovat. Jejich hlasy se šíří hřištěm stejně rychle jako jejich přihrávky.

„Nechce vystřelit!“

„Zaútoč na koš, brácho!“

„Hej, jaký to je, být takhle malý?“

„No vidíš, ukaž nám, jak se to dělá!“

Hráči na vedlejším hřišti přestanou hrát a jdou se podívat na profíky z blízka. Obdiv, s jakým publikum sleduje dovednosti hráčů, je jasný důkaz toho, že se tihle muži stali místními hrdiny.

Série 11bodových zápasů končí 4–3 a vyhrává Sebitův tým. Sebit, jako nejpřínosnější hráč zápasu, se na pár minut zastaví u dětí, které zápas sledovaly, a dává jim rady, jak hrát.

Potom se tým vydává na pláž, aby je po hře ochladil pověstný frematleský vítr, kterému místní říkají doktor Freo, protože tenhle svěží mořský vzduch dává úlevu od horkého australského léta. Na písečné pláži je doktor Freo příjemně ovívá, a kluci utíkají střemhlav do vln, kde se honí, pošťuchují a padají s úsměvem do vody.

Poražený tým slibuje, že brzy vezme vítěze na burgery nebo žebírka. I když v okamžiku hry znamená výhra všechno, není to vůbec to hlavní. Pro tyhle kluky je basketbal jazyk komunity, čočka, přes kterou vidí svět, a způsob, jak být součástí něčeho. Žebírka jsou jenom moc dobrý bonus.