Marcus Rosten pomáhá ostatním znovu se propojit s přírodou
Kultura
Seznam se s environmentálním pedagogem, jehož zbraní při prosazování změn je sdílením znalostí o kráse, která na nás čeká i třeba jenom venku na zahradě.
„U nás na dvorku“ je seriál o běžných sportovcích, kteří nachází životní rovnováhu v přírodě.
Není jednoduché vážit si organizmů, které ničí přírodní ekosystém, ale někdo je musí ocenit. „Já jsem posedlý invazivními druhy,“ říká o sobě Marcus Rosten, učitel vodní ekologie na střední škole na severu státu New York.
Je brzké odpoledne a Marcus tiše pádluje po klidném 18kilometrovém okruhu na svém pětimetrovém kajaku a míjí další výletní kajakáře v zátoce Ellicott Creek, která se vlévá do řeky Niagary na severu města Buffalo ve státě New York.
Prohlíží břeh a zapisuje si divoce žijící zvířata jako vždycky, když je na tomhle okruhu. Většinu zvířat Marcus zná, ale dneska ho čeká překvapení. Vidí druh želvy, který nedokáže identifikovat. Po návratu domů a nahrání fotky na sociální síť pro přírodní nadšence iNaturalist zjišťuje, že se jedná o želvu žlutolící, cizí druh, populární z obchodů s chovatelskými potřebami, kterou nejspíš vypustili její majitelé. Marcus je první v aplikaci, kdo našel tuhle želvu ve vodách západního New Yorku, a podařilo se mu tak dosáhnout unikátního úlovku na téhle populární a neustále rostoucí platformě.
Pozorování nečekaných tvorů je jenom jeden kus skládanky pro 27letého Marcuse, který studoval na Vysoké škole environmentálních věd a lesnictví SUNY. Širší souvislost je podle něj to, že lidé jsou oddělení od životodárných vod víc než kdykoliv předtím. Marcus pracuje na tom, aby se to změnilo. „Určitě mám blízký vztah k těm, co jsou nejvíc odpojení a trpí environmentální nespravedlností,“ dodává.
„My jsme ti, co způsobují většinu těchhle přírodních problémů,“ říká Marcus, který věří, že změna nastane vzděláváním lidí o jejich okolí. „Vzdělávání otevírá lidem oči. Máme kolem sebe všechnu tuhle krásu, tenhle zázrak, ale nevidíme to.“
To, co Marcus učí ostatní, jsou věci, které se naučil sám v raném věku, když žil v bytě se svými sourozenci a matkou a místa bylo málo. „Být venku znamenalo únik a objevování,“ vzpomíná Marcus. „Doslova každou hodinu, co jsem byl vzhůru a měl jsem možnost, jsem trávil venku v naší čtvrti. Byl jsem dítě, které bylo venku, dokud neslyšelo křičet mámu, že je čas jít domů se najíst.“
Matka jeho lásku k přírodě podporovala a brala Marcuse a jeho sourozence každé léto kempovat do národního parku poblíž. „Jakýkoliv národní park je pořád moje nejoblíbenější místo na světě,“ říká Marcus. Na jednom z těch výletů z dětství se připojil k přírodovědné exkurzi, která ho ovlivnila natolik, že se později věnoval biologickým vědám na škole i ve své kariéře. „To bylo poprvé, kdy mě někdo vzal hluboko do lesa, mimo cestu,“ říká. „Průvodkyně mě tenkrát naprosto ohromila, protože uměla pojmenovat a znala historii každé rostliny a každého zvířete kolem mě.“
„My jsme ti, co způsobují většinu těchhle přírodních problémů,“ říká Marcus, který věří, že změna nastane vzděláváním lidí o jejich okolí. „Vzdělávání otevírá lidem oči. Máme kolem sebe všechnu tuhle krásu, tenhle zázrak, ale nevidíme to.“
To, co Marcus učí ostatní, jsou věci, které se naučil sám v raném věku, když žil v bytě se svými sourozenci a matkou a místa bylo málo. „Být venku znamenalo únik a objevování,“ vzpomíná Marcus. „Doslova každou hodinu, co jsem byl vzhůru a měl jsem možnost, jsem trávil venku v naší čtvrti. Byl jsem dítě, které bylo venku, dokud neslyšelo křičet mámu, že je čas jít domů se najíst.“
Matka jeho lásku k přírodě podporovala a brala Marcuse a jeho sourozence každé léto kempovat do národního parku poblíž. „Jakýkoliv národní park je pořád moje nejoblíbenější místo na světě,“ říká Marcus. Na jednom z těch výletů z dětství se připojil k přírodovědné exkurzi, která ho ovlivnila natolik, že se později věnoval biologickým vědám na škole i ve své kariéře. „To bylo poprvé, kdy mě někdo vzal hluboko do lesa, mimo cestu,“ říká. „Průvodkyně mě tenkrát naprosto ohromila, protože uměla pojmenovat a znala historii každé rostliny a každého zvířete kolem mě.“
Marcus je spjatý s přírodou celý rok, v práci i ve volném čase. Když přijde podzim, schová kajak a tráví dny sbíráním hub, které obdivuje a dělá si jejich inventář, ale nesbírá je, aby měl večeři. „Pořád se nemůžu přinutit jíst houby, jakkoliv se o to snažím,“ říká.
Když přijde sníh, jezdí na běžkách po místních lesích a hledá stopy lišek, zajíců a mývalů. Na břehu ledové řeky Niagary fotí ptáky, kteří tu zůstávají přes zimu, jako je třeba morčák prostřední, kachna s krvavě červenýma očima a rozčepýřeným zeleným čírem. Jakmile přijde jaro, zaznamenává Marcus tolik ptáků přelétávajících přes Atlantic Flyway, významnou ptačí migrační trasu, kolik jen může. Jenom za rok 2020 zdokumentoval 185 druhů.
Marcusovi nejde tolik o pohyb, i když uznává, že pohyb je skvělý vedlejší produkt. „Proto nikdy nejdu na túru. Vždycky se z toho stane pozorování ptáků, protože když jsem venku, sleduju ptáky nebo hledám jiné tvory.“
Kajakování přináší na druhou stranu to nejlepší z obou světů: propojení se sílou vlastního těla a s přírodou. „Je to příjemné, uvědomit si, že jste se na místo dostali vlastním tělem. Samozřejmě s pomocí větru a vln,“ říká Marcus. „Ale ten vlastní pohon a samostatnost. Nemusím se spoléhat na motor. Nemusím se spoléhat na fosilní paliva. Jsem to jen já a mé vlastní svaly. Můžu vyrazit kamkoliv chci na kompletně obnovitelné energii a mám přitom menší dopad na přírodu.“
„Stačí zajít do nejbližšího parku a uvidíte zázrak přírody.“
Když motivuje ostatní, aby trávili čas v přírodě, nezáleží mu na tom, jaký mají záměr nebo co si z toho odnesou. Marcus jenom chce, aby si lidé uvědomili, že být v přírodě nemusí znamenat, že chodí po vyhlídkách národního parku nebo jsou u průzračně čistých vod z fotky na sociální síti. Rád vyzdvihuje přírodní historii a rozmanitost na vlastní zahradě za domem. „Stačí zajít do nejbližšího parku a uvidíte zázrak přírody,“ říká Marcus, který doufá, že to bude motivovat lidi k tomu, aby tahle místa chránili.
Park Gratwick Waterfront, kousek od Marcusova domu, býval skládkou. Od té doby, co je parkem, se stal oblíbeným místem, kde si lidé užívají nábřeží řeky Niagary. To je příklad změny, ke které chce Marcus motivovat. „Zaměřujeme se a vytváříme tahle přírodní místa, díky kterým následně vzkvétají komunity,“ říká. „Můj cíl je dělat, co můžu, abych tu z toho udělal lepší místo.“
Text: Colleen Stinchombeová
Fotografie: Jasmine Roseová
Napsáno: září 2020