Favii se do života vrátil bouldering i síla

Je osm večer, kousek od Albuquerque v Novém Mexiku. Čelovka Favie Dubykové osvětluje její příští chyt ve vápencové jeskyni The Temple, kam chodí lézt několikrát do týdne. Můry přitahované světlem se rojí kolem jejího obličeje. Vedro uplynulého dne ještě neslábne a její tělo se leskne potem. Favia leze už něco přes hodinu, ale potlačuje marné nutkání odehnat dotěrný hmyz a pokračuje v prodírání svojí cesty vzhůru. Její trasa má úroveň obtížnosti V11 a je plná kluzkých spoďáků, kterými se přitáhne, aby zůstala na stěně, a malých výčnělků, co sotva sevře prsty. „Je to dost hrozné, ale tohle je poslední stísněné místo, kterým musíš projít,“ připouští se smíchem.

Favia leze do 22:30, kdy si sbalí svou padací podložku a vydává se se svým psem Hansem zpátky dolů po stezce. Doma sní druhou večeři plnou bílkovin a čeká, dokud ji adrenalin nevyprchá z těla, aby mohla usnout. Takhle vypadá její život pět dní v týdnu. Je to náročné, ale ona to miluje. „Je to můj hlavní důvod, proč ráno vstát,“ říká. „V životě neexistuje žádná jiná aktivita, kterou si užívám víc než lezení po skalách.“

Faviin silný smysl pro rovnováhu je doslovný a obrazný. Ve svých 33 letech vyvažuje dvě kariéry jako profesionální lezkyně a lékařka na plný úvazek. Pracuje mezi 60 až 100 hodinami jako lékařka a každý týden leze 20 až 25 hodin. Tohle odhodlání by bylo působivé pro každého, ale u Favie je ještě obdivuhodnější, protože přežila rakovinu. Lezení objevila asi před deseti lety, pouhý rok před její diagnózou v roce 2012.

„Než jsem začala lézt, nikdy jsem toho moc venku nedělala,“ vypráví. „Ani jsem netušila, že nějaké lezení v přírodě existuje. Lidé mě chtěli vytáhnout ven a já na to: ‚Proč bych měla chtít lézt venku po plastu?‘ Nevěděla jsem, že se leze po skále.“ Nešlo o to, že by Favia nebyla sportovkyně. Když vyrůstala, věnovala se gymnastice, bruslení a jízdě na koni. Jak sama říká, její život se spíš točil kolem těchhle sportů než okolo outdoorových aktivit nebo turistiky.

Pomalu začala jezdit k útesům každý druhý víkend a do nejbližších míst cestovala čtyři až sedm hodin. Než se nadála, začala jezdit každý víkend. „Učila jsem se víc a víc a zvykla jsem si být venku. Zvykla jsem si na město, na hmyz a turistiku. Získala jsem víc outdoorových dovedností,“ pokračuje Favia. „Mám ráda zvuk mých lezeckých bot na skutečné skále,“ říká lehkým a tlumeným hlasem, jako když prsty poklepávají po stole. „Jak slyším boty, mám pocit souznění se skálou.“

Přesto si Favia byla vážně vědoma toho, že je jednou z mála Afroameričanek na místní lezecké scéně. „Skoro celý svůj život jsem byla zvyklá na to, že se spíš tak symbolicky hodilo, že jsem Afroameričanka,“ vysvětluje. Ale když se přidali další lidé jiné barvy pleti, byla jsem nadšená. „Občas do tělocvičny přišel někdo černé barvy pleti a já si říkala Panebože… to bylo báječné!“

I když se Favia rychle vyvíjela jako lezkyně a držela krok s přísnými nároky lékařské fakulty, začala se na podzim roku 2011 cítit chronicky nemocná. Ošetřovatelé ve studentském zdravotnickém centru nebrali v úvahu její obavy, diagnostikovali jí astma a předepsali jí inhalátor. „Byli hrozní,“ vzpomíná Favia, která měla podezření na lymfom, protože se o tom právě učila. Mohlo to být přesně to, kvůli čemu se cítila nemocná, ale oni to nepřipouštěli. „Opakovaně jsem vyžadovala rentgen, ale odmítli mě,“ dodává. Následující červen se její příznaky dramaticky zhoršily, začala mít potíže s dýcháním a polykáním. Při jednom lezení spadla ze stěny a lapala po dechu. O měsíc později jí lékaři našli 13centimetrovou hmotu na hrudníku a vnímavé medičce diagnostikovali lymfom v pokročilém stadiu. Přerušila studium na lékařské fakultě a následující rok strávila léčbou rakoviny. „Když jsem podstupovala chemoterapii, nebylo na tom nic pozitivního, nebylo tam nic. Byl to jenom boj o přežití,“ popisuje.

Přestože se Favia před svojí diagnózou věnovala lezení jenom krátkou dobu, tvrdí, že jí lezení poskytlo záměr poté, co dokončila léčbu. „Dalo mi to naprostý důvod pokračovat žít. Nemohla jsem lpět na bolesti, protože mě lezení tolik bavilo,“ vybavuje si žena, která přežila rakovinu a od roku 2013 je bez příznaků nemoci. „Jestli se můžu vrátit zpátky na skály, dokážu vydržet všechno.“

Favia se vrátila na trasu, kterou plánovala – lezecká hantýrka pro vyhrazený čas ke zdokonalení konkrétního okruhu – před svojí diagnózou. Byla to jeskyně obtížnosti V5 ve státním lese Coopers Rock u Morgantownu v Západní Virginii, která se nazývá The Helicopter. Místo bylo tak nízko u země, že tam stěží mohla sedět zpříma. Pořád dokola pracovala na svých pohybech, dokud se úspěšně nedostala na vrchol. Tenhle úspěch znovu zažehl její vášeň pro venkovní aktivity. Chtěla zjistit, jak daleko se její tělo může dostat.

„Lezení ti dává pocit moci. Uvidíš skálu a řekneš si: Ach jo, tam nahoru se nedá dostat. A pak na to přijdeš a cítíš se fantasticky,“ objasňuje. „Musíš vystoupit hned z několika komfortních zón. Odvaha, síla, hlavolam. Umožní ti to o sobě zjistit celou řadu věcí, třeba jak moc můžeš zapracovat na svém těle, jak posunout dál svoji mysl.“

Favia nemá nad fyzickými neduhy ještě úplně vyhráno. Musí si dávat velký pozor na říznutí a škrábance, protože hojení teď trvá déle a Favia je náchylnější k infekci. Navíc jizevnatá tkáň po onkologickém léčení způsobuje nepřestávající problémy s pohyblivostí, co vedou k problémům se zády a kyčlemi, které ji už roky trápily. Teprve teď může znovu normálně chodit a přátelé jí musí pomáhat na lezecká místa vyjít. „Nosit 18 až 23 kilo výbavy je prostě moc,“ povídá. I když by většina lezců řekla, že práce nohou je pro jejich strategii zásadní, Faviiny překážky změnily lezení především na sport pro horní část těla. To je taky důvod, proč dává přednost boulderingovým převisům před zdoláváním kolmých skalních stěn. „Když padám na nohy, vykloubí se mi kyčel. Ale pokud padám přímo na záda, pak to moje kyčle vůbec nezraní,“ vysvětluje.

Venkovní prostředí pomohlo Flavii znovu získat kontrolu. V uplynulých sedmi letech se pro ni lezení stalo únikem ze stresující práce, kde musí celý den dělat důležitá rozhodnutí ohledně péče. „Proč je pro mě tření kůže o velmi ostrou skálu, krvácení, podlitiny a riziko zlomení kostí a smrti tak zábavné? Vlastně nevím,“ říká. „Vím, že mě baví řešit problémy a hlavolamy a lezení je takový hlavolam, který musíš vyřešit pomocí mentálních schopností a svého těla.“

Ve volné přírodě Favia našla taky komunitu. Přispívá do platformy Melanin Base Camp, která se věnuje rozmanitosti venkovních dobrodružných sportů. A na svých webových stránkách Traverse Girl dokumentuje svoje zážitky a lásku k boulderingu v nižších výškách. Taky začala do sportu uvádět nové lezce. „Nevěděla jsem, že nějaké lezení existuje, dokud jsem nedokončila vysokou školu. Takže jestli to někomu zlepší život, tak jako se to stalo mně, přeju si, aby to zjistili,“ pokračuje Favia. „Toužím jim dát příležitost říct: ‚Jo, lezení je ta věc v mém životě, co mám dělat.‘“

„Ještě je brzy na to říct, jestli nedávné úsilí udělat venkovní sporty inkluzivnější, bude mít větší vliv,“ říká Favia. Taky zdůrazňuje, že lezecké centra pořád potřebují zajistit větší rozmanitost napříč rasami, pohlavími a úrovněmi zdatnosti. Ale doufá, že její přítomnost ukazuje lidem různých barev pleti a těm, co přežili rakovinu, že je pro ně v přírodě místo. „Po dobu několika hodin se moje mysl snaží přijít na to, jak zdolat tuhle skalní stěnu,“ pokračuje Favia. „V mém malém světě, který jsem si vytvořila, mám bezpečný prostor. A ten bezpečný prostor je ve volné přírodě.“