Tváří v tvář: Fran Kirbyová x Jordan Henderson

Fran Kirbyová a Jordan Henderson mají za sebou perné léto. Kyrbyová se v uplynulé sezóně vrátila do hry po zánětu osrdečníku, který vážně ohrožoval její kariéru, a s týmem Chelsea získala titul WSL a nastřílela nejvíc gólů v historii klubu. Na letních hrách v Tokiu se ale hned druhý den zranila. Henderson je kapitán Liverpoolu a jeden z pilířů anglického národního týmu uplynulého desetiletí. Před začátkem evropského šampionátu ale utrpěl zranění a jeho tým prohrál ve finále na penalty. I přes svoje nesnáze se ale oba hráči posunuli vpřed a připojili se ke sportovcům a sportovkyním, co nahlas mluví o tématech, na kterých nejvíc záleží. Nepřízeň osudu, porážky, nemoci a zranění je přivedly k tomu, aby přijali roli aktivistů a zastánců druhých. Oba dva přenastavili svoji mysl, adaptovali se na nové role a líp porozuměli tomu, jak ukazovat ostatním směr na hřišti i mimo ně. Dva z nejuznávanějších anglických fotbalistů svojí generace překročili hranice sportu a jakoukoli prohru teď vnímají jako cennou lekci.

Fran: Bylo úžasné, že jsem mohla jet na olympiádu, ale když jsem se hned na začátku zranila, zprvu se mě zmocnily silné emoce. Víš, že se něco stalo, ale ještě ti nedochází, jestli je to vážné… Přepadne tě smutek. Ale v takové situaci musíš změnit svoje očekávání – musela jsem si to velmi rychle uvědomit. Vzdala jsem se role iniciátorky a stala jsem se spíš týmovou hráčkou. Pochopila jsem svoji roli a musela jsem se soustředit na to, co bylo v mojí moci: být dobrou spoluhráčkou.

Jordan: Potkalo mě něco podobného jako Fran. Tvrdě jsem pracoval, abych se po dlouhé zápasové pauze probojoval na Euro. Když jsem se dostal na soupisku, byl to pro mě velký úspěch a říkal jsem si: „Jsem v pohodě. Cítím se fajn.“ Ale rychle mi došlo, že nejsem ve stejné formě jako dřív. Musel jsem změnit uvažování, abych byl co nejlepším vůdcem. Samozřejmě jsem si přál být od začátku fit, ale jako tým jsme zažili úžasné léto. I když to nakonec nedopadlo, jak jsme doufali, dali jsme naší zemi důvod k radosti.

Jordan Henderson

Jordan: Jo, tvoje ego musí jít stranou. Na začátku Eura jsem si říkal: „Jsem stoprocentně připravený. Můžu hrát.“ Ale nebyl jsem ve stoprocentní formě. Asi jsme to věděli všichni. Ale pořád jsem byl jedním z týmových vůdců, a tak jsem se snažil líp komunikovat se spoluhráči. Usiloval jsem o to, aby byli všichni tam, kde mají být. Nakonec totiž jde o to, abychom byli úspěšní jako tým a vyhráli turnaj. Není to jenom o tobě, o hráčích základní sestavy nebo o náhradnících. Je to o celém týmu.

Fran: Souhlasím. Já i Jordan jsme zkušení hráči. Při fotbalových turnajích sedí hodně hráčů na lavičce nebo jsou v týmu noví. Je důležité, aby si uvědomovali svoji hodnotu. Měla jsem zodpovědnost za hráčky, které měly pro tým vybojovat vítězství. Byla jsem smířená s tím, že nebudu moc hrát, ale toužila jsem mít na krku zlatou medaili.

Fran: Jo, souhlasím. Bylo na mně poznat, že jsem smutná a že mám bolesti. Musela jsem se tuhle emoci naučit dávat správně najevo. Když jsem se dozvěděla, že nebudu hrát první zápas, že nebudu hrát druhý zápas…, nebyla jsem šťastná a samozřejmě jsem neměla široký úsměv na tváři. Ale když ukážeš svoji zranitelnost a i přes svůj smutek usiluješ o návrat na dřívější úroveň, povzbudíš tím ostatní. Říkala jsem holkám: „Musíte projít základní skupinou, abych se podívala na hřiště.“ Přistupovala jsem k tomu trochu sobecky. Snažila jsem se je posunout dál, to byla moje motivace.

Jordan: Abych byl upřímný, zranění je to nejtěžší, co tě může potkat. Když se teď o tom bavíme, zní to jednoduše, ale realita je jiná. Dost jsem si vytrpěl. Ale jsem kapitán Liverpoolu a jeden z vůdců anglického nároďáku a s tím je spojená odpovědnost. I když občas cítíš frustraci a skleslost, nesmíš zapomínat na zbytek týmu. Zranění mě provázela i předtím, ale tohle (únorové zranění třísel, které si vyžádalo operaci a dlouhou rehabilitaci – až do dubna byl mimo hru) patřilo k těm nejtěžším. Je to o tom, že se ze všech sil musíš snažit jít ostatním příkladem.

Fran Kirbyová

Jordan: Největší úspěch mojí dosavadní kariéry je asi vítězství v Lize mistrů. Ale mám v živé paměti dny, které následovaly potom – necítil jsem nějaké silné uspokojení. Byla v tom trocha… neřekl bych „smutku“, ale nebylo to takové, jaké jsem očekával. Myslel jsem si, že budu několik týdnů v euforii, že jsem dosáhl svého celoživotního snu…

Možná na mě něco lezlo, ale několik dnů po vítězství jsem s tím zápasil. Nedocházelo mi, co všechno se stalo a čeho jsme společně dosáhli. Říkal jsem si: „Fajn, a co budeme dělat teď? Co budu dělat teď?“ Náš zájem se hodně rychle obrátil k Premier League. Strašně dlouho jsme ji nevyhráli a v roce 2019 nám vítězství o chlup uteklo. To mi pomohlo, ale euforie po vítězství v Lize mistrů zdaleka nebyla taková, jak jsem očekával.

Fran: Ten pocit znám. Vyprchá z tebe adrenalin. Tvoje nadšení postupně vzrůstá a pak si řekneš: „Tak a co teď?“ Za svůj největší úspěch považuju minulou sezónu, kdy jsem se vrátila po nemoci, která mě na dlouho vyřadila ze hry. (V závěru roku 2019 diagnostikovali Fran perikarditidu, zánětlivé virové onemocnění vaku obklopujícího srdce. Při večeři s blízkými přáteli a spoluhráčkami z týmu Chelsea Beth Englandovou a Maren Mjeldeovou zkolabovala a její kariéra se ocitla v ohrožení.) Po tom, čím jsem si prošla, bych byla šťastná, i kdybychom nevyhrály žádné trofeje. Ale po zisku titulu jsem měla podobné pocity jako Jordan. Prožila jsem úžasnou sezónu, ale pak to skončilo a nedopřála jsem si tu radost, abych se ohlížela za svými úspěchy. Řekla jsem si: „Je to doma. Teď mám pár týdnů volno a pak se na to zase vrhnu.“ Prostě pokračuješ dál.

Fran: Nejsem si jistá. Zdá se mi, že oklepat se z prohry je těžší než dosáhnout vítězství. S Chelsea jsem několikrát vyhrála ligu a pokaždé jsem měla radost. Ale v posledních pár letech se učím nebýt příliš nahoře, když se věci daří, a naopak příliš dole, když to jde ztuha. Protože jinak zažíváš emoce jako na horské dráze. Neustále vlny smutku, štěstí, smutku, štěstí… Tyhle emoce pak ovlivňují všechno, co děláš. Ovlivňují všechno, co tě baví dělat teď i co tě bavilo dřív.

Jordan: Určitě ano. Pro sportovce je fakt důležité, aby nezažívali příliš velké vzestupy ani pády. Když se ohlížím zpátky, asi pro mě bylo jednodušší reagovat na porážky – na prohru s Realem Madrid ve finále Ligy mistrů nebo když nám unikl ligový titul. Opravdu to hodně bolelo, ale dal jsem si cíl: „Musíme do toho jít znova a dostat se o krok dál.“ Po porážce cítíš bodání v břiše, které tě vybízí, ať věci napravíš.

Fran: Pohybujeme se v prostředí, kde jsou pokaždé vítězové a poražení – a vždycky se vyhrát nedá. Porážky mě opravdu bolí. Nerada prohrávám. Dokonce i při tréninku jsem nesmírně soutěživá. Chci vítězit. Ale musím přehodnocovat svoje pocity a prohry brát jako cennou lekci.

Jordan: Vím, jak to myslíš. Jsem přesvědčený, že úspěch se neobejde bez porážky. Zkušenost mi říká, že musíš zažít prohru. Potřebuješ si projít obdobím, kdy jsou věci proti tobě. Nesnáze, které jsem zažíval jako mladý hráč v dresu Liverpoolu, byly důležitou součástí mojí cesty a mého vývoje. Posílí tě to a příště pak dokážeš podávat lepší výkony. Když se ohlížím zpátky, říkám si: Nebýt toho, že Liverpool prohrál ve finále Ligy mistrů s Realem Madrid, podařilo by se nám příští rok zvítězit? Kdyby nám těsně neuniklo vítězství v Premier League, dotáhli bychom to následující rok k titulu?

Fran Kirbyová

Jordan: Jako mladý hráč se snažíš udělat dojem na tým a na manažery a zlepšovat se v každém aspektu svojí hry. Ale jak čas běží, tvoje role se mění. Když jsem se stal kapitánem Liverpoolu, bylo to zpočátku náročné. Naložil jsem toho na sebe příliš. Ztratil jsem kousek sebe sama a neměl jsem tolik prostoru, abych na sobě herně pracoval. Příliš jsem se věnoval ostatním. Jako kapitán jsem cítil odpovědnost, že bych se měl pořád o všechno a o každého starat. Musel jsem na tom s manažerem hodně zapracovat, abych našel rovnováhu mezi rolí kapitána a svými osobními potřebami.

Fran: V 16 letech jsem se ocitla na soupisce prvního týmu Readingu. Byl to pořádný skok. (O rok později Fran s fotbalem přestala kvůli úmrtí matky a depresím.) Předtím jsem hrála s 16letými dívkami a najednou jsem nastupovala proti hráčkám, kterým bylo 26, 27 nebo 28 let. Teď patřím k vůdkyním týmu Chelsea, ale když jsem se v téhle roli ocitla poprvé, měla jsem taky pocit, že o kousek sebe přicházím. Říkáš si: „Jak můžu pomoct téhle holce. Jak můžu pomoct tamté holce?“ Tvoje priority se mění. Ale po pár letech mi došlo, že mi neustálá starost o druhé odčerpává energii. Nemůžeš pak podávat stoprocentní herní výkony. Začala jsem proto uvažovat jinak. Ano, budu vůdkyně a budu dál pro všechny členky týmu dělat, co je potřeba – taková jsem byla vždycky. Ale vím taky, že se musím věnovat sama sobě.

Jordan: Mentální stránka hraje obrovskou roli v jakémkoli sportu. Snažím se maximálně pomáhat mladším hráčům, aby si nedělali těžkou hlavu z toho, co se o nich píše na sociálních sítích, v tisku a tak podobně. Může to mít obrovský dopad na jejich výkonnost. Když jsem ve 20 letech přišel do Liverpoolu, byl jsem na tom v některých chvílích psychicky špatně. Kvůli téhle zkušenosti vnímám jako nesmírně důležité, abych s pomocí svojí platformy zvyšoval povědomí a pomáhal lidem po psychické stránce. Teď opravdu nejde o to, jestli se mám ozvat, nebo ne. Sám jsem si tím prošel, a proto je to moje povinnost. Musím se lidem snažit pomáhat.

Fran: Připojuju se. Duševní zdraví už neobklopuje tak silné stigma jako dřív, a ve fotbale to platí obzvlášť. Ještě je potřeba ujít kus cesty, ale je to pozitivní posun. Vždycky jsem říkala, že fotbalisté a fotbalistky nejsou roboti. Nejsme naprogramovaní, abychom měli pořád stejné emoce. Někdy jsme nahoře a někdy dole. Zažíváme věci, kterými si procházejí i všichni ostatní. Přicházíme o svoje blízké. Zakoušíme strach podobně jako kdokoli jiný.

Jordan Henderson

Fran: Jsem o tom přesvědčená. V uplynulých letech jsme se toho hodně naučili a je potřeba pomáhat lidem, aby líp rozuměli jeden druhému. Zasazuju se o to, aby se zvýšilo povědomí o duševním zdraví a právech LGBTQ+ komunity, ale taky jsem se toho v posledních letech hodně dozvěděla o černošské historii. Ke spoustě lidí se tyhle informace nedostávají. Teď se ale objevili úžasní lidé, kteří dokážou zapáleně mluvit a zasvěceně informovat. Můžeme si z toho vzít ponaučení a líp porozumět tomu, čím si lidé procházejí a proč je potřeba za tyhle věci bojovat. Fotbal nám může obrovsky pomáhat v tom, abychom se posouvali dál. Rádi bychom pomáhali těm, kdo se chtějí víc dozvědět o světě, ve kterém žijeme, a o tom, jak můžeme společně vytvářet něco lepšího.

Jordan: Čím otevřeněji o tom budou sportovci a sportovkyně mluvit, tím víc si to budou lidi uvědomovat. Nejenom ve sportovní sféře a ve Velké Británii, ale po celém světě. Když k něčemu přistupuješ vášnivě, máš s tím osobní zkušenost, věnuješ tomu svůj čas a snažíš se líp pochopit, proč je to téma tak důležité, dokážeš pak věci opravdu ovlivnit. A pak může nastat opravdová změna.