Tváří v tvář: Sloane Stephensová a Madison Keysová

Madison Keysová a Sloane Stephensová se poprvé střetly na juniorském okruhu, kde se z nich ale místo rivalek staly rychle kamarádky. Profesionální tenisové kariéry je vedly podobnými cestami: Už jako teenagerky nastoupily na profi dráhu a oběma se věštila velká budoucnost. Nakonec se ale Madison i Sloane staly špičkovými sportovkyněmi po svém. Pro Madison to znamenalo zisk pěti titulů a pozici sedmičky na žebříčku Ženské tenisové asociace. Sloane se dostala dokonce na pozici trojky a radovala se ze šesti titulů, včetně vítězství na grandslamu v roce 2017.

Ačkoliv jsou soutěže rutinní součástí jejich životů, Sloane a Madison připouštějí, že jsou lepší kamarádky, než rivalky. I přes kolotoč velkých vítězství a nepříjemných porážek, celosvětovou pandemii i kroky, které ušly na mezinárodním turnajovém okruhu, jejich pouto ještě zesílilo. Obě zažily zranění i úspěchy a díky tomu, pokud připočteme i jejich kariérní vývoj, se staly odbornicemi na oddělování různých faktorů svých osobních i profesionálních životů. V rozhovoru se spisovatelkou a hlavní editorkou Deidrou Dyerovou, povídaly o vývoji jejich přátelství, moudrosti, kterou nabyly, o jejich cestě k angažovanosti a L, které musely překonat.

Madison: Kdy jsme se poprvé viděly?

Sloane: Na to si už ani nevzpomínám. Tím chci říct, že to asi nebyla kdovíjaká událost, když si na to ani jedna nepamatujeme. Ale asi je dobře, že to nebylo při nějaké dramatické nebo traumatické příležitosti.

Madison: Mám pocit, že jsem se často ocitaly na stejných turnajích.

Sloane: V tenisu člověk často potkává ty samé lidi pořád dokola. Podle mě to mohlo proběhnout nějak takhle: „Ahoj, nebudeme se kamarádit? Jsme zhruba ve stejném věku.“

Madison: Nemyslím si, že nám to jde moc dobře. [smích]

Sloane: Jdu tam a říkám si: „Fajn, dám ze sebe to nejlepší.“

Madison: Možná je to tím, že jsme soupeřily od chvíle, co jsme se poznaly. Je úplně přirozené, že obě víme, že ten den chce vyhrát i ta druhá. A nijak to neodporuje našemu přátelství ani vztahu k té druhé... Je to jenom sport.

Sloane: Když člověk závodí tak dlouho, ví, že někdo vyhrát musí. Mám pocit, že co se přátelství týče, obzvlášť ve sportu a tenisu, musím vědět, že se nepřátelím úplně s každým. Takže si občas musím říct: „OK, tohle je kamarádka a takhle k tomu budu přistupovat“ A myslím si, že Madi i já se z toho vždycky hodně rychle oklepeme. Tak odehrajeme zápas a o pět minut později už je to: „Kam jdeš na oběd? Co máš v plánu?“

Sloane: Zdá se mi, jako bychom spolu vyrůstaly, takže jsme mohly sledovat, jak jde ta druhá životem: stěhování do nových domů, nakupování nábytku, randění… A hodně věcí jsme prožily obě. Madi je posedlá květinami a je hodně zvláštní, že se s tím úplně neumím ztotožnit. Ale ona mi dokonce posílá fotky květin.

Madison: Sloane vždycky byla tou nejrychlejší tenistkou, co jsem kdy viděla... Je vážně neskutečná. Představte si, že chcete zkrátit hru, ale ona je během mrknutí oka na síti. Dodneška jde po každém míči. Ještě jako juniorka bez problémů odehrála milion míčů... Všechny vrátila přes síť! Ale jak je starší a pohybuje se déle ve vrcholovém tenisu, skvěle se naučila najít tu správnou rovnováhu, kdy se stáhnout a hrát na jistotu, kdy být agresivní a jít za vítězstvím, nebo kdy získat trochu času. V téhle rovnováze se vážně hodně zlepšila.

Sloane: Panečku, to je fakt fantastická kritika. Je to tak milé... Madison se podle mě hodně zlepšila na podání. Madi má tvrdý úder, a jak jsme starší, neopírá se jenom o zdrcující podání, ale místo toho používá kombinaci všeho. To jí podle mě hodně pomohlo, protože její forhend je zkrátka úžasný. Za ty roky si skvěle vypracovala určité vzorce, které jí pomáhají vyhrávat turnaje. Ale podání a forhend, to jsou nejlepší aspekty její hry.

Madison: Častokrát jsme zažily, že jedna z nás byla třeba zraněná a druhá v pohodě, ale pak se to zase obrátí. V těžkých chvílích jsme si dokázaly opravdu hodně pomoct, nejspíš hlavně proto, že jsme si obě procházely obdobnými problémy.

Sloane: Zranění je samozřejmě strašná záležitost. A myslím, že jenom před US Open [2017] jsme byly obě zraněné současně. Snažily jsme se přijít na to, co se bude dít dál. Nevěděly jsme, jestli budeme moct dál hrát a soutěžit. Tehdy jsme byly, co se zranění týče, synchronizované. To ale neznamená, že je o co stát.

Madison: Já myslím, že si obě procházíme těžkými obdobími, hlavně na začátku, kdy se člověku nic nedaří. Obě jsme si taky užily zranění dosyta. S přibývajícím věkem se dokážeme zase postavit na nohy. Říkáme si: „Co udělám, abych byla co nejdřív zase fit a aby se mi to už nestalo?“ Obě jsme si taky našly vyžití, když jsme byly zraněné... Objevily jsme nové věci a začaly se o ně zajímat. Sloane si takhle třeba udělala školu. Já tak aktivní nebyla. Koupila jsem si hromadu květin a trávila čas tím, že jsem je sázela do země. Sloane vystudovala a pak studovala zas a zas. Já si spíš říkala: „Co se dá dělat? Alespoň si nakoupím nějaký nábytek a květiny.“

Sloane: Ve zraněních si samozřejmě kdovíjak nelibuju, ale mám pocit, že čas využívám na maximum a věnuju ho činnostem, které bych jinak dělat nemohla. Byla jsem zraněná v průběhu celého roku. Takže jsem v létě chodila na svatby, na jaře jsem zase musela dělat jiné věci, a to jenom proto, že jsem se hloupě zranila. Ale musím z toho umět vytěžit co nejvíc. Samozřejmě je tu vždycky období týdne až deseti dnů, kdy je člověk na dně, v depresi a zoufalý. Pak se z toho ale dostane a říká si: „Fajn, tak co teď budu dělat?“ A myslím, že jsem se během těchhle fází „Fajn, tak co teď budu dělat?“ snažila být co nejproduktivnější, bez ohledu na to, jestli jsem vyrazila na nereálnou dovolenou nebo navštívila přátele či rodinu.

Madison: Bavte se a neberte nic moc vážně. Během roku vás čeká spousta vítězství i porážek, a jestli si jimi budete moc lámat hlavu, zblázníte se. Takže si jednoduše pamatujte, že před sebou máte dlouhou kariéru, a že to, co považujete za největší prohru, nejspíš nebude největší, a stejně tak ani vaše největší výhra nebude tou největší. Všechno musíte brát se správnou perspektivou.

Sloane: Stoprocentně souhlasím s Madi. Člověk si říká: „Proboha, prohrála jsem pět zápasů za sebou.“ Ale já už bych řekla spíš: „Ne, tohle překonám.“ Jako další cíl si dám [prohru] osmkrát v řadě. A pak vyhrajete grandslam a hned potom prohrajete deset zápasů za sebou. Občas si budete připadat jako křeček v kole, ale musíte jít dál. Když prolomíte statistiku, začne se to hýbat trochu dopředu. Schválně si řekněte: Grandslam vyhraje jenom jeden člověk, ale kolik lidí se ho účastní...?

Madison: Sto dvacet osm.

Sloane: Jo. A jenom jeden z těchhle lidí může vyhrát. Jestli se dostaneš do semifinále, děláš to dobře. A jestli se dostaneš do finále, je to ještě lepší. Proto si říkám, že když to člověk prolomí a uvědomí si, že nikdo nevyhrává každý týden, dostane se do té správné perspektivy.

Sloane: Pro lidi je důležité, aby využívali svoje platformy, protože v oblasti rasové nerovnosti je toho tolik, co říct. Vidím celou řadu celebrit a influencerů, kteří využívají svoje platformy ke vzdělávání lidí. A jsou to věci, o kterých nevím ani já nebo Madi! Učím se tak, že se dívám lidem do příběhů [na Instagramu] a na věci, které sdílí. Čteních takových věcí a vzdělávání se může člověku pomoct vidět určitý problém z jiného úhlu. Ušli jsme dlouhou cestu, protože lidi [původně] jenom chtěli vypadat hezky na Instagramu. Ale teď jsme zaznamenali malý posun k tématům, která lidi vzdělávají a na kterých záleží... jako třeba volby.

Madison: Všechno teď taky trochu vyostřila pandemie. Už tak jsme byli dost vystresovaní a vynervovaní, ale všechno se to nakonec proměnilo do toho obrovského hnutí, jaké jsme viděli. Byli jsme na sebe tak naladění, museli jsme do toho jít. Bylo to poprvé, co jsem viděla tak velkou skupinu lidí říkat: „Něco takového už nikdy nechci vidět a chci pro to aktivně něco udělat.“ Hodně lidí chtělo přiložit ruku k dílu. Chtěli vystoupit a mluvit o něčem, v co věří. Všichni jsme měli pocit, že to skutečně může být něco, co zabrání tomu, aby se to ještě někdy opakovalo.

Sloane: Když jsem vyrůstala, hrávala jsem tenis v klubu a moje první zkušenosti byly úžasné. Měla jsem fantastického trenéra a byla to ohromná zábava. Proto taky říkám, že důvod, proč pořád hraju tenis, byla tahle první zkušenost. Byla to zkrátka skvělá doba a moc bych si přála vrátit se do ní. Občas si vážně říkám: „Bože, tak moc bych chtěla vidět Francisca. Byla s ním taková legrace a já na to tak ráda vzpomínám. Chtěla bych vidět své tehdejší přátele.“ Mám pocit, že lidé mají tendenci vždy se vracet k první zkušenosti, kterou měli s jakoukoliv aktivitou jako děti. Kdybyste si šli zahrát tenis a váš první trenér by byl děsný a udělal vám z toho nepříjemný zážitek, nejspíš byste nikdy raketu už znovu nevzali do ruky.

Tenis mi toho dal v životě opravdu hodně. Mohla jsem cestovat a setkávat se s lidmi a vyzkoušet si tolik zajímavých věcí... Chtěla bych podobnou zkušenost předat i dětem, které by jinak na tenis ani nepomyslely. Tenis není úplně rozšířený sport a dát rakety do rukou dětem, které by je normálně do rukou nevzaly... To byl vlastně asi hlavní důvod, proč jsem nadaci zakládala. Chtěla jsem vychovat děti, které by se mi podobaly a které bych naplnila pocitem, že můžou hrát tenis. Je to celoživotní sport, i když člověk není profi a zahraje si maximálně ve školním týmu. Když se podíváte na seniorské kluby, uvidíte pětaosmdesátileté, devadesátileté lidi, jak se ohánějí raketami. Je to úžasný pohled, protože jde o sport na celý život a může vám toho tolik dát. To, co mám, jsem chtěla odkázat další generaci a nejrůznějším dětem, které by jinak na tenis nepomyslely ani ve snu.

Madison: Založila jsem ji [nadaci], protože jsem dříve pracovala s jinou nadací, která se jmenovala Fearlessly Girl, tedy Nebojácně dívčí. Tahle nadace se hodně soustředila na budování sebevědomí a vůdcovských vlastností u dívek na základních a středních školách. Setkávali jsme se s nimi, hovořili s nimi a mě to náramně bavilo. Chtěla jsem ale zaměření trochu rozšířit a necílit jenom na dívky ze základních a středních škol. Narážela jsem totiž na spousty žen v mém věku, i starší, které už byly v pracovním procesu a říkaly: „Jo, to je krásné, co je učíte. Ale my to chceme taky... Potřebujeme to.“ Taky jsem to chtěla zpřístupnit pro jiné sportovce, kteří by se chtěli stát členy nadace, protože zakládání takové nadace je hodně náročný proces. Chtěla jsem vytvořit něco, na čem by se mohla podílet spousta lidí, a abychom mohli rozšiřovat to, o co jsme se snažili. Líbila se mi myšlenka, že laskavost vítězí, Kindness Wins, protože je univerzální a lze k ní přispívat tolika různými způsoby. Byl to ten nejlepší způsob, jak jsem mohla pomoct světu... alespoň trochu.

Madison: Obě jsme moc rády, že tuhle práci už si někdo dal. Musíme moc poděkovat Billie [Jean Kingové] a Venus [Williamsové], že toho pro nás dosáhly tolik. Nebýt jich, určitě bychom neměly takové postavení, jaké máme. Pořád určitým způsobem bojujeme za větší rovnost, aby nás lidé přijímali a oslavovali stejně jako muže. Takže na nás ještě nějaká práce zbyla, ale opravdu nemusíme prohlašovat například: „Něco máme, ale můžeme mít víc,“ nebo „Rovnost by mohla být větší,“ nebo: „Mohlo by to zajímat víc lidí.“

Sloane: Jo, přesně tak. Myslím, že v radě [hráček WTA] jsme se toho hodně naučily. Už tak je dost těžké být ženou a ještě k tomu cítit, že nás někdo nebere stejně a dostáváme zaplaceno méně než muži...?

Podle mě je to taková průběžná záležitost. Asi nikdy si nebudeme moct říct: „Tam, kde jsme teď, se cítíme skvěle.“ Pořád se budeme snažit dostat se dál. Pořád budeme bojovat o víc. Všichni a vždycky chceme víc. To je ale podle mě skvělé na členství v radě, ta možnost bojovat za lidi, kteří nejsou v pozici, aby mohli říct: „OK, já si to promyslím.“ Vědí, že chtějí víc, a naší prací je jít a vybojovat to za ně. Pořád je to tedy o snaze dosáhnout toho víc a mít jistotu, že máme všichni rovné šance.