Courtney Banghartová – Jak se oklepat z nepříjemné prohry?

Ahoj trenérko,

fotbal je pro mě smysl života. Miluju ho, docela dobře hraju a v týmu mám kolem sebe všechny svoje nejlepší přátele. Dvakrát po sobě se nám podařilo vyhrát středoškolské státní mistrovství, ale v loňské sezóně jsme vypadli už ve vyřazovací části. Nesnáším prohry a vlastně se s tím pořád nemůžu smířit. Teď mám obavy z nadcházející sezóny, až zase znova začneme. Naši tři nejlepší hráči dokončili školu a mladší nastupující hráči nejsou dost silní. Navíc jsem v posledním ročníku, takže je to pro mě poslední šance na úspěch. Nevím, jestli mám na to, hrát za univerzitní tým, takže se chci na závěr předvést v dobrém světle. Jak se mám přenést přes loňskou neúspěšnou sezónu?

Je těžké smířit se s prohrou
17letý fotbalista

Máš pravdu, prohra bolí. Ale podle mě je lepší prohrát než nehrát.

Jako hráčka i jako trenérka jsem zažila spoustu nepříjemných porážek. Když jsem po sezóně 2015 vstupovala s Princetonem do turnaje NCAA, tak jsme byly nejvýše nasazeným týmem z Ivy League v historii. A byly jsme jediným neporaženým týmem v basketbalové Division I, ať už ženským, nebo mužským.

Skončily jsme ve druhém kole, sledovalo nás přitom víc než 18 tisíc diváků. Ouha.

Po zápase jsem svým hráčkám v šatně řekla: „Vím, že to bolí. Mě to bolí taky. Ale to ještě neznamená, že jsme selhaly. Znamená to, že jsme do toho daly všechno.“

Dobře, tak jste prohráli. Jo, můžete do toho jít na tisíc procent, a přece prohrát. Ale pojďme si to říct narovinu: není to porážka. Vítězství slaví jenom jeden tým, ale ti druzí do toho taky můžou dát všechno. A když do toho jdete naplno, jste vítězové.

Ráda bych tě inspirovala k tomu, ať proměníš strach z porážky ve strach z nevyužité příležitosti a podíváš se na to z jiného úhlu. Já jsem se to naučila na střední škole. Vyhrála jsem státní mistrovství v tenise, ale když jsem pak měla titul obhajovat, stála proti mně fenomenální hráčka. Věděla jsem, že mám mizivé šance ji porazit. Ale taky jsem věděla, že když budu mít strach z porážky, tak to můžu rovnou zabalit – a to jsem rozhodně neměla v úmyslu.

A tak jsem do toho šla s nadějí, že ona nebude mít svůj den a že se na mě usměje štěstí. Dopadlo to jinak – nevyhrála jsem. Ale když hraješ před úžasným publikem proti takové extratřídě a prohraješ, tak je to mnohem lepší než žít s výčitkou, že to ani nezkusíš. A hádej co? Další rok jsem se vrátila a znova jsem mistrovství vyhrála (ta fenomenální hráčka mezitím odmaturovala).

Další věc, která mi pomohla proměnit prohru ve vítězství, bylo to, že jsem si prostě uvědomila výjimečnost okamžiku, zakusila jsem bolest a pak ji nechala odeznít. Zpátky se ohlížej, až ukončíš kariéru, ne když o něco usiluješ. Já a moje hráčky – a vlastně všichni sportovci – o něco usilujeme. Jsme jako lovci, vždycky za něčím jdeme.

Ke svým twitterovým příspěvkům často přidávám hashtag #inpursuit. Je to moje mantra – za něčím jdu. Ale neznamená to, že si brousím zuby na další vítězství. Znamená to, že hledám nové příležitosti. A zjistila jsem, že čím usilovněji pracuju, tím větší příležitosti se přede mnou otevírají.

Otevírá se ti výjimečná příležitost: rok velkého návratu. Přežití a evoluce závisí na adaptaci. Tohle řekl Darwin – moc se mi to líbí a snažím se podle toho žít. Když se chci v příštím roce vrátit na výsluní, tak do toho nejdu s přesvědčením: „Tohle bude fakt hrůza.“ Říkám si: „Jak se mám adaptovat?“

Tuhle sezónu nemáte tak talentovaný tým. Fajn. To se stává. Jak se tomu přizpůsobíte? Pokud máte v týmu hlavně mladší hráče, tak se můžeš stát jejich lídrem. Ukaž jim cestu, jak dosáhnout úspěchu. Vždycky mě fascinovala mentální stránka sportu. Na univerzitě jsem dokonce měla jako hlavní obor neurovědu. Asi intuitivně rozumíš tomu, že když důvěřuješ svým schopnostem, tak líp hraješ a rychleji se učíš. Proto zkus napřed zapracovat na sebevědomí.

Jako hráčka jsem v členkách svého týmu probouzela sebevědomí mnoha drobnými způsoby. Plácnutími, pochvalou („Dneska jsi hrála super“), nabídkou svezení domů, povídáním o tom, co se podařilo. Tyhle drobnosti lidem pořádně zvednou sebevědomí, takže pak dokážou překonávat limity, které si možná sami kladou. A když se ti podaří navázat vztahy, tak získáš něco trvalého, co přečká vítězství i porážky.

Pokud se ti zdá, že tohle je tvoje poslední šance, tak se na to zkus podívat jinak. Když jsem v roce 2000 dostala nabídku dělat tenisovou a basketbalovou trenérku, tak jsem si říkala, že trenéřina vlastně není pořádná práce. Teď už to dělám dvacet let a těžko můžu být šťastnější. Fajn, je to možná poslední rok, co oblékáš středoškolský dres. Ale pokud si to výslovně nepřeješ, nemusí to znamenat konec tvojí sportovní kariéry. Jsi to jenom ty a nikdo jiný, kdo rozhoduje o tom, kdy skončíš. A jakým způsobem.

Trenérka Banghartová