Cítíš se někdy tak nervózně, že máš pocit, že ostatní slyší, jak ti buší srdce? Zpocené ruce nebo roztřesená kolena ti nedovolují dělat věci, které dělat chceš?

Tyhle pocity zažívají děti, na které se vyvíjí nátlak, aby předvedly dobrý výkon.

Ať jde o běh na 100 metrů, tanec na školní soutěži nebo o prezentaci před celou třídou, chtít něco udělat dobře je velká motivace, ale taky velký tlak. Strach z toho, že něco neuděláme dobře, může být ochromující a může dětem bránit v tom, aby předvedly takový výkon, jaký předvést chtějí.

Pomůže, když si s nimi popovídáš o jejich pocitech a vysvětlíš jim, že být nervózní je normální. Nervozita nastupuje, když nám záleží na tom, co děláme. Pomocí jednoduché techniky ji můžeme udržet na uzdě.

Když cítíme úzkost, změní se nám rytmus dýchání, takže se nadechujeme krátce a rychle. To spouští naše obranné reakce typu ‚bojuj, uteč nebo ustrň‘.

Zabránit se tomu dá tak, že děti požádáš, aby se soustředily na kontrolovaný, dlouhý a pomalý výdech. Tím se dostaví klid a tělo aktivuje systém ‚odpočívej a zažívej‘. S každým výdechem si děti můžou představovat, že vyfukují zlaté vlákno, které mizí dál a dál za horizont a úzkost s ním pomalu odchází.

Při sportu se děti víc naučí prohrou než vítězstvím. Tyhle lekce ale můžou být příliš tvrdé. Lidé často ztotožňují úspěch ve sportu s vlastní hodnotou a štěstím a děti to taky velmi brzy přejímají, takže když prohrávají, zdá se jim, že je konec světa.

Abychom tenhle pocit odvrátili, můžeme jim pomoct, aby si uvědomily, že je to zkrátka součást hry, součást života.

Hra je skvělý způsob, jak trénovat prohru. Při vymyšlené hře se děti můžou setkat s výzvami, které musí překonávat, například „Prohraje Anglie při fiktivním finále s Brazílií?“ Při strukturovanější hře máme taky vždycky vítěze a poražené: „Kdo bude první na cílové čáře?“

V těchhle případech děti brzo zažijí zklamání z prohry, ale taky vidí, že život jde dál. Hraje se znova, jejich kamarádi si s nimi chtějí hrát dál a rodiče je pořád milují.

Pokud máš ty jako rodič problém se zvládáním nezdaru, děti to zaznamenají a budou se chovat stejně. Všímej si svých každodenních slabin a mluv o tom s dětmi. Může jít třeba o nedodržení termínu nebo když přijdeš na jinou schůzku, než máš. Mluv s nimi o tom, co se stalo a jaké pocity to vyvolalo.

Někdy dětem nedáme šanci naučit se prohrávat a to může zpomalit jejich pokrok. Nauč je, jak být sám sobě koučem a vymysli slogany, které jim pomůžou překonávat výzvy, třeba „Udělám, co je v mých silách, a to úplně stačí.“ nebo „Když to nezkusím, moje šance na výhru je nulová, ale když to zkusím, moje šance je určitě vyšší.“

Když chceš eliminovat tlak na výhru nebo prohru, je lepší oceňovat snahu a ne výsledek. Děti se tak naučí, že ocenění a odměna je za to, že se snaží, a ne za to, že vyhrají.

Některé děti si najdou svoje zájmy celkem brzy, některé třeba až v dospělosti. To pravé se taky může časem vyvíjet. Důležité je mít prostor na to, abychom zjistili, co nám dělá dobře.

Organizované činnosti jsou jednou z možností. Ať je to tanec, fotbal nebo plavání, důležité je, aby to děti bavilo, uklidňovalo nebo dodávalo naději. U některých dětí to ale nefunguje, a proto je dobré vyzkoušet hru.

Některé se zaberou do toho, co je zajímá, a pak zase zkouší něco jiného. U některých je to postupné a zkoušejí několik věcí najednou. Nezáleží na tom, jakou osobnost tvoje dítě má, dej mu čas vyzkoušet spoustu
aktivit, doma i mimo domov.

Tělo reaguje na emoce, ať už je podnět opravdový nebo ne. Nakresli s dítětem obrys lidského těla a popiš mu různé situace. Například: „Jak by ti bylo, kdyby na tobě byla poslední penalta ve finále velkého poháru?“ Nech ho, ať naznačí svoje
pocity na kresbě. Je velká šance, že by cítilo nervozitu nebo vzrušení,
srdce by mu bušilo a chvělo by se trémou. Když se naopak dívá na svůj oblíbený
pořad, asi řekne, že se cítí vyrovnaně.

Ptej se dětí, co dělají a jaké mají záliby. Jak se tělesně cítí, když je dělají? Je velká šance, že o tom takhle nikdy nepřemýšlely. Když jim pomůžeš naladit se na svoje tělo, budou si víc všímat svých pocitů a zjistí, jestli je daná aktivita pro ně to pravé.

Ve sportu je často potřeba jít s kůží na trh. Děti často musí prokázat spoustu
odvahy, když chtějí být součástí skupiny nebo týmu,
ale taky i když si jdou jenom zakopat na hřiště. Někdy pro ně může být obtížné se zapojit,
aniž by přemýšlely o všem, co se může pokazit. Jak s tím bojovat?

Můžeme dětem říct, aby si představily, že všichni nosíme během dne neviditelné brýle. Pokud jsou unavené a cítí úzkost, dívají se na svět neradostně a očekávají, že se nic nepodaří. Je důležité, aby děti pochopily, že brýle můžou kdykoli vyměnit. Můžou si vzít jiné, které se budou na svět dívat radostněji.

Pokud se tvoje děti nerady zapojují do her nebo nerady zkouší nové věci, pobídni je, ať si vymění brýle. Můžou si brýle nakreslit a říct ti, jaký vliv na jejich myšlení ta změna brýlí měla.

Když se budou chovat jako někdo, kdo se rád zapojuje, postupně se tak začnou i cítit. I když ze začátku musí předstírat, že jim je zapojování do skupinových aktivit příjemné, po čase
se začnou považovat za někoho, komu to opravdu příjemné je. Tohle povzbuzení identity jim zůstane už napořád.