Nikdy nepřestaneme tvořit historii

Jedné únorové noci v roce 1978 vytvořila ženská štafeta – známá jako Tigerbelles – na HBCU Tennessee State University světový rekord v běhu na 880 yardů (805 metrů) v hale časem 1:38,5. Tenhle závod, dokončený výhradně černošským týmem ve složení Deborah Jonesová, Brenda Moreheadová, Chandra Cheeseboroughová a Ernestine Davisová, se stal vůbec prvním světovým rekordem, který vytvořil tým – ať už vysokoškolský, nebo profesionální – sponzorovaný společností Nike.

Pro malou, nedostatečně financovanou historicky černošskou univerzitu nebyl světový rekord ničím jiným než triumfem. Pro Tigerbelles to ale byl jen střípek z bohatého dědictví, které zahrnuje nejen atletickou dominanci v éře před Hlavou IX, ale i aktivismus v boji za ženy ve sportu a občanská práva na celém světě.

„[Tigerbelles] je pravděpodobně jednou z nejzvláštnějších věcí, které se ve sportu staly, a to i v případě černošek,“ řekla bývalá Tigerbelle Martha Watsonová deníku The Guardian v roce 2021. Watsonová závodila za Tigerbelles na konci 60. let a čtyřikrát za sebou se dostala na olympijské hry, než byla v roce 1987 uvedena do Národní atletické síně slávy.

Tigerbelles oficiálně vznikly díky spolupráci Mae Faggs Starrové, známé jako „matka Tigerbelles“, a trenéra Eda Templa na začátku 50. let.

Ve 20 letech vyhrála Faggs Starrová štafetu na 4x100 metrů na světové scéně. Hned nato ji Temple získal do svého zbrusu nového atletického programu na státní univerzitě Tennessee, i když ženská atletická stipendia před zavedením Hlavy IX prakticky neexistovala. Na TSU se k Faggs Starrové připojila mladá rodačka z Tennessee a atletická ikona Wilma Rudolphová, která se v roce 1960 stala první ženou, která získala tři zlaté medaile na jedné olympiádě.

Na bedrech žen, jako byly Faggs Starrová a Rudolphová, vybudoval stát Tennessee atletickou dynastii.

Výkon byl ale jenom jedním z aspektů programu Tigerbelles. Templeovým cílem bylo, aby studentky prostřednictvím atletiky a vzdělání dokázaly růst, což i díky vlivu Tigerbelles přímo vedlo k širším společenským změnám. Během svého působení u národního atletického týmu trénoval Temple 40 olympioniček, z nichž všechny získaly vysokoškolský titul.

„Ed Temple byl pro mě velikánem atletiky,“ řekla bývalá Tigerbelle Chandra Cheeseboroughová v podcastu Trained. „Otevřel dveře ženské atletice. Byl autoritou a měl skvělou povahu.“

„Od trenéra Templa jsem si vzala k srdci hlavně vzdělání,“ řekla Cheeseboroughová. „Vždycky říkal, že atletika otevírá dveře, ale vzdělání je udržuje otevřené.“ Cheeseboroughová nakonec v roce 1994 převzala funkci hlavní trenérky na TSU a později se stala hlavní manažerkou lehké atletiky pro ženy i muže – funkci, kterou zastává do dnešního dne.

Tahle výchova živila aktivismus, protože Tigerbelles dospívaly v době jižanské postavy Jima Crowa. S jedinečným cejchem amerických předsudků se setkávaly přímo a často. Jednou je řidič autobusu odmítl odvézt na důležitou kvalifikaci do Abilene v Texasu. Jindy si nedostatek podniků, které by obsluhovaly i černochy, na trase mezi New Yorkem a Tennessee vyžádal 22 hodin jízdy bez zastavení přímo do haly Madison Square Garden.

Navzdory nespravedlnosti, které musely Tigerbelles na své cestě čelit, se vždycky dostavily a dominovaly na každém závodě.

Nešlo jen o to, že Tigerbelles porazily konkurenci, ale i o to, jak to dokázaly. Díky pestrým rozcvičkám, nejmodernějším tretrám a detailně propracovaným účesům a líčení Tigerbelles zanechaly nezapomenutelný dojem bez ohledu na to, kde závodily.

„Lidé si mysleli, že Flo-Jo byla první, kdo na sobě měla make-up,“ říká Cheeseboroughová. „Ale byly jsme to my!“

Význam estetiky pro Tigerbelles měl důležitý historický precedens. Na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 získala Wyomia Tyusová zlato ve sprintu na 100 metrů. V roce 1968 to dokázala znovu a stala se prvním atletem, mužem nebo ženou, který zopakoval svoji nadvládu v nejslavnějším závodě světa. Její vítězství v závodě ale nakonec zůstalo jen poznámkou pod čarou k nenápadnému protestu, který ten den předvedla, když vyměnila týmem předepsané bílé kraťasy za tmavě námořnicky modré. Tohle byl moment, který propojil odkaz a estetiku Tigerbelles přímo s politickou agitací.

„Neudělala jsem to pro slávu nebo něco podobného,“ řekla Tyusová v roce 2021 deníku The Guardian. „Bylo to jen kvůli mně jako člověku, kvůli mým pocitům a tomu, co si myslím o tom, co se děje ve světě, a o tom, jak se zachází se ženami – zejména s černoškami.“

Dva dny potom, co Tyusová vyhrála v běhu na 100 metrů, zvedli John Carlos a Tommie Smith při slavné demonstraci za lidská práva na pódiu pěsti v černých rukavicích. I když Tyusová odmítla, že by měla na jejich protest vliv, když o několik dní později získala zlato v běhu na 4x100 metrů, věnovala svoji medaili Smithovi a Carlosovi jako gesto solidarity.

Tyhle mezinárodní zkušenosti otevřely Tigerbelles oči. „Olympijské hry mě seznámily se skutečným světem,“ řekla atletka Willye Whiteová. „Před svou první olympiádou jsem si myslela, že celý svět je o pálení křížů a lynčování. Po roce 1956 jsem zjistila, že existují dva světy – Mississippi a zbytek světa.“

Atletická tradice Tigerbelles se přesunula do éry Hlavy IX, ale o jejich vlivu ví stále příliš málo lidí. Tyhle ženy nově definovaly svět atletiky a i dneska sbírají univerzitní tituly a vysílají atletky na mezinárodní závody. Osm Tigerbelles patří do Národní atletické síně slávy: Mae Faggs Starrová, Wilma Rudolphová, Wyomia Tyusová, Chandra Cheeseboroughová, Edith McGuire Duvallová, Willye Whiteová, Madeline Manning Mimsová a Martha Watsonová.

Na oslavu společné historie společnosti Nike a Tigerbelles jsme nechali vytvořit velkoplošnou instalaci, která tenhle tým připomíná a je vystavená v Národním muzeu občanských práv v Memphisu ve státě Tennessee. Dílo je vytvořené z hřebů atletických treter a přetváří ikonickou fotografii Tigerbelles, jak protínají cílovou čáru během národního mistrovství AAU v atletice v červnu 1978. Jeho velikost a odolný materiál byly vybrané speciálně proto, aby jejich odkaz zůstal už navždy vidět.

Olympijská překážkářka a aktivistka Anna Cockrellová říká, že její generace z tohohle bohatého dědictví přímo těží. „Způsob, jakým pozvedly svoje role v atletice a jako reprezentantky Spojených států v zahraničí, a pak se vracely a podporovaly komunity, ze kterých pocházely, se mi opravdu líbí,“ říká. „Když se ohlédnu zpátky a vidím lidi, kteří si říkají, tohle je to, co můžu udělat, a takhle to udělám, a vidím tu řetězovou reakci – považuju se za potomka téhle práce a úsilí.“

Ohlédli jsme se za jejich prvními 50 lety působení a rozhodli se, že příběh Tigerbelles si zaslouží vyšší postavení nejen v naší společné historii, ale i v historii amerického sportu.

„Člověk měl k sobě jiný přístup, protože věděl, že pochází z odkazu velkých žen, a to nejen Wilmy Rudolphové,“ prohlásila Davisová. „To ony vydláždily cestu. A my jsme po ní běžely.“