Kara Lawsonová: Existuje něco jako přemotivovanost?

Milá trenérko,

Ve škole běhám závody, ale nedávno jsem začala být posedlá touhou být nejlepší v týmu. Vlastně na nic jiného nedokážu myslet. Všechno pro mě znamená soutěž, dokonce i tréninky. Potřeba vyhrávat mě motivuje trénovat s větším nasazením, ale všimla jsem si, že jsem míň trpělivá a že se stresuju víc než dřív. Některé holky z týmu se se mnou už ani nechtějí kamarádit, protože prý beru všechno moc vážně. Můžu tenhle soutěživý drajv nějak využít, nebo je to cesta do záhuby?

Nažhavená na vítězství a zoufalá
17letá běžkyně

Je dobře, že jsi soutěživá, NVAZ. Chápu to a cítím stejný hlad po vítězství.

Já začala trénovat na vítězství už ve třech letech. Moc mě ovlivnila sprinterka Evelyn Ashfordová na Olympiádě v roce 1984. Dokonce jsem závodila s auty, která projížděla okolo našeho domu v Alexandrii ve Virginii. Běhala jsem po chodníku a zkoušela je předběhnout. Moji rodiče si nejspíš ťukali na čelo.

Tahle soutěživost mě poháněla dopředu, stejně jako pohání tebe. Jenomže to vypadá, že tobě se začíná vymykat z rukou. Takže bys to měla utnout dřív, než začneš svůj sport nenávidět.

Chci ti pomoct, jak nejlépe dovedu, ale zároveň jsem přesvědčená, že by sis o svých pocitech měla promluvit i se svým koučem, protože ti může být oporou dlouhodobě. Taky by ti mohl poradit, abys vyhledala psychologa, který by ti pomohl najít rovnováhu. Já totiž například dosahuju nejlepších výsledků, když závody střídám s regenerací a odpočinkem. V takových chvílích jsem dokonce nejšťastnější.

Abych dosáhla rovnováhy, hledám příležitosti, kdy se můžu soustředit i na věci, které mám ráda, a přitom se basketbalu vůbec netýkají. Co máš ráda ty, když zrovna neběháš? Možná si ráda pohraješ se psem, poslechneš si dobrou hudbu, nebo trávíš čas se svojí rodinou. Na tom vlastně nezáleží, hlavní je, aby sis v duchu odpočinula. A jestli nedokážeš relaxovat zrovna teď, měj se sebou trpělivost.

Na jiné věci se můžeš zkoušet soustředit dokonce i v pauzách během tréninků, na cestách s týmem nebo třeba v šatnách. Když jsem já hrávala za Tennessee, můj kouč Pat Summitt chtěl, abych holkám z týmu dávala přednášky o tématech, která s basketbalem prakticky nesouvisela. Nejdřív mi to přišlo děsné (a taky dost zbytečné, abych byla upřímná), ale pak mi to došlo. Kouč Summitt se mi snažil ukázat, že propojení s ostatními může posílit mě i moje spoluhráčky.

Když už je řeč o spoluhráčkách, jedním ze způsobů, jak s nimi navázat vztah, je začít se upřímně zajímat o to, co mají kromě soutěžení rády. Zjisti, co máte společného. Třeba máte rády filmy, hudbu nebo módu... Nemusíte mít všechny zájmy úplně stejné, ani spolu trávit veškerý volný čas, ale když s nimi navážeš vztah, posílíš tím pozitivní energii celého týmu.

Pak je tu ještě jedna věc, která možná přispívá ke tvojí posedlosti vyhráváním: strach z prohry. S něčím takovým bojuje celá řada sportovců. Patří k tomu i špatný spánek nebo znepokojení hned po zápase. Ale jestli to trvá moc dlouho? To rozhodně není dobré znamení.

Na prohry se musíš dívat z širší perspektivy. Sportovci se nerodí s dokonalou mentální rovnováhou a málokdy umějí hned na začátku zvládat hodně vypjaté situace. Ani já to neuměla. Cesta nahoru vyžadovala hodně úspěchů, ale i  nezdarů. V basketbalu můžeš nasekat klidně dvanáct chyb v jediném držení míče, a to i v šestém utkání finále NBA. Nikdo samozřejmě nechce dělat chyby, ale stává se to. Když chybuju já, spoléhám se na svoji mentální odolnost. Díky tomu se posouvám dál.

Mentální odolnost můžeš budovat třeba tak, že k sobě budeš hodná, když uděláš chybu. A to samé, když udělá chybu spoluhráčka. Změna nastavení mysli se ale musí trénovat. Když to zvládneš, budeš moct dál pokračovat ve svém sportu. A co víc, budeš ho pořád milovat.

Trenérka Lawsonová