Brooklynská síť: Najít svou komunitu na netbalovém hřišti

Když se Maggi Gaová přestěhovala v roce 2013 z Šanghaje do New Yorku, aby začala studovat psychologii, doufala také, že tu najde lidi, kteří sdílejí její nadšení pro netbal. I když je tenhle sport dobře známý mimo USA, ve Státech je to docela okrajová záležitost, a tak nebylo lehké najít někoho, s kým by si zahrála – o nějakém hřišti ani nemluvě.

Nakonec ale Maggi našla hřiště v Brooklynu. Bylo to jedno z mála hřišť na východním pobřeží, které bylo určené výhradně na netbal. A v parku Lincoln Terrace ve čtvrti Crown Heights našla i svou komunitu. A tady nám teď vysvětluje, zatím co trénuje pod košem, co pro ní tenhle sport znamená.

Představ si basketbalové hřiště – tak netbalové je podobně velké. Koše jsou tu na sloupech a oproti basketbalu nemají žádné desky. Hřiště je rozdělené na třetiny a každý ze sedmi hráčů má určenou pozici a území, na kterém může hrát. Stejně jako u basketbalu je cílem hry dostat míč do soupeřova koše. Ale na rozdíl od basketbalu, když máte míč v ruce, nesmíte se pohybovat. Můžete udělat jenom jeden krok a pak zastavit, udělat obrátku a přihrát. Vyžaduje to daleko víc přesnosti a hbitosti než spousta jiných sportů.

Vyrostla jsem v Šanghaji a nebyla jsem vůbec sportovně založená. V osmi letech jsem přešla na britskou školu, kterou zrovna otevřeli v naší čtvrti a tam byl netbal v osnovách. Do té doby jsem fyzickou aktivitu vážně nenáviděla, ale díky netbalu jsem si začala ve sportu víc věřit. A ostatní mě hodně podporovali. Říkali mi: „Tak jo, zkus tohle. Neboj se, že něco zkazíš.“ Bylo to poprvé, co jsem mohla opravdu něco zkusit. Netbal hraju už hodně dlouho. Počkej, vydrž. Nemůžu teď moc počítat… 17 let.

Jak se mezi ně jednou dostaneš, je to hodně silné pouto. Díky netbalu v New Yorku jsem poznala karibsko-americkou netbalovou komunitu. Nejdřív jsem si myslela, že jsou ke mě trochu skeptičtí. Vyrůstali spolu a měli netbalové kořeny. Jejich rodiče přišli z Karibiku a jsou mezi nimi bývalí netbaloví reprezentanti z Jamajky, Trinidadu a Granady. Když viděli, jak se snažím a jak znám tuhle hru, přijali mě mezi sebe. To byla moc krásná zkušenost. Potkáš tolik lidí, které bys jinak vůbec nepotkal.

Pamatuju si, že když jsem byla mladší, bylo to trochu divné. Takové to: „Aha, ty hraješ ten ženský sport.“ Myslím že z toho lidé vyvozovali, že tenhle sport není dost dobrý pro kluky. Ale jak jsem stárla, uvědomovala jsem si, že to vyžaduje o hodně víc hbitosti a přesnosti než spousta jiných sportů. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, asi bych řekla ragby o sedmi hráčích. Je tam potřeba podobná síla a rychlost… V Austrálii je teď dokonce mužská netbalová liga. Není profesionální, takže hráči nedostávají plat. Ale je to už tak populární, že ti hráči dávají dokonce dohromady mužský netbalový tým a brzy začnou dostávat zaplaceno. Tak populární už tenhle sport je. V zemích, kde je tenhle sport oblíbený, ho vnímají jako sport nejen pro ženy, ale i pro muže.

Rekreačně ještě tak 30 let. Víš, v parku Lincoln Terrace vidíš ženy, které hrají netbal jen tak pro zábavu. Je to jejich životní styl. Některé z nich byly v Karibiku v národních týmech. Netbal předaly i svým dětem a pořád se scházejí a hrají rekreačně netbal. Mně je 25 a pracuju jako osobní trenérka, ale hraju s jednou dámou z Jamajky, které je kolem 60 a pořád mi to dokáže natřít. Tyhle dovednosti nezapomeneš. Jen se z tebe stává zkušenější hráč.