Tenhle pár, který žije v Mexico City, ctí svoji kulturu prostřednictvím programu pro budoucí vypravěče příběhů

Kreativní duo Cynthia Cervantes Gumbsová a Travis Gumbs tvoří tým snů. Založili kreativní studio Maroon World, program, co oslavuje životy a zkušenosti lidí různého etnického původu. Prostřednictvím obrazů zpochybňující oposlouchané představy o kráse, pohlaví, mužnosti a ženskosti, tenhle pár, který se nedávno přestěhoval do Mexico City z New Yorku, zachycuje pulsující komunity černošských a latinskoamerických umělců. „Všechno, co děláme, pramení ze záměru,“ říká Cynthia. „Od začátku naší spolupráce to byla vždycky naše hlavní zásada.“

Travis, který se narodil na ostrově Svatého Kryštofa a vyrůstal v newyorském Bronxu, je známý jako spoluzakladatel významné webové stránky Street Etiquette se zaměřením na životní styl. Ta přerostla z blogu o oblečení pro muže do kreativní agentury. Cynthia je dcerou mexických přistěhovalců a než se přestěhovala do New Yorku, aby se věnovala reformě vzdělávání, vyrůstala v kalifornských Hawaiian Gardens. Když pracovala jako provozní ředitelka střední školy v Bronxu, věnovala se zároveň se svými přáteli kreativním projektům. Díky vzájemné tvořivosti a kulturní perspektivě dvojice spolupracovala na projektech o interiérovém designu, oblečení, fotografii a videu. „V životě se snažíme hlavně objevovat, jak využívat nástroje kolem nás k tvorbě,“ vysvětluje Travis a dodává: „Musíš doslova věřit tomu, co děláš, jinak ti úspěch nepřinese pohodu.“

Cynthia a Travis, kteří se v roce 2018 vzali na ranči jejího otce v mexickém Michoacánu, hledali při stěhování nový způsob života. „Jednou z věcí, co se nám tady moc líbí, je ten pocit pohody,“ vysvětluje Cynthia. „Mexico City není místo, kde by převažovala bílá barva pleti, takže se nemusíš denně vypořádávat s mikroagresí vůči svojí osobě.“ Teď se partneři v životě i v oblasti umění usadili v novém domě a taky započali novou životní kapitolu, protože se stali rodiči svého syna Tenocha. Tady hovoří o tom, jak pro ně styl není jenom formou sebevyjádření. Je to jazyk komunitního propojení a vyprávění příběhů předků.

Travis: Styl byl mým prvním opravdovým vyjádřením jako jednotlivce. Vždycky jsem se o styl zajímal, odjakživa. Jako dítě jsem byl posedlý různými teniskami a věcmi. Když mi bylo 9, chtěl jsem za tenisky utratil 100 až 125 dolarů, ale máma mi je nikdy nekoupila, což je fér. V 16 letech jsem začal pracovat a ulítnul jsem na sbírání tenisek. Pak se můj styl stal odrazem všech možných probíhajících trendů. Jak stárneš, zjistíš, co ti fakt sedí, v čem se cítíš pohodlně a jaký máš styl. Tvůj styl se vyvíjí takovým způsobem, kdy nemusíš dělat hodně dramatických změn, ale působíš sebevědoměji. A to se mi líbí. Dneska mám jasnou roli táty.

Cynthia: O stylu přemýšlím z hlediska komunikace. Sděluješ tím, kdo jsi a taky tím promlouváš k ostatním lidem, kteří se zajímají o stejné věci jako ty. Souhlasím s Trevisem, že se komunikace mění s tvým osobním vývojem. Když jsem chodila na střední škole na rave, nosila jsem velké džíny, krátká trička a šátek na hlavě. Jak procházíš různými scénami, je to takový tichý pokus, jak oznámit, že jsi součást téhle komunity.

Travis: Byli jsme poslední generací, která se měla možnost vyjádřit čistě autentickým způsobem. Teď se všechno točí kolem chrlení obsahu na Instagramu. Styl je všem dostupnější. A proto se mi líbí způsob, jakým jsme vyrůstali, protože jsme měli možnost vyvíjet náš styl pomalu a vytvořit si svůj vlastní. Nešlo jenom o moodboard plný věcí, které si toužíš koupit.

Cynthia: Mám pocit, že sociální média umožnila lidem měnit svůj styl fakt rychle. Jeden den si říkáš, chci předvést tuhle estetiku a hned další den si říkáš: „Proboha, co jsem to...“ a změníš ji.

Cynthia: Pracovala jsem v oblasti reformy vzdělání. Konkrétně jsem v neziskových organizacích, co sloužily komunitám s nízkými příjmy. To byl můj záměr. Chtěla jsem pracovat v černošských a latinskoamerických čtvrtích, pomáhat dětem a rodinám, ale vždycky jsem se při tom věnovala kreativním projektům. Když jsem potkala Travise, viděl, že jsem si pro sebe dělala moodboardy. Vystřihovala jsem si fotky z časopisů a doslova jimi pokryla celé dveře skříně. A to okomentoval slovy: „Lidem se za tohle platí.“ To bylo skoro před osmi lety a já jsem netušila, jaké pracovní příležitosti jsou v kreativním sektoru možné. Jednorázově bych moodboardy vytvářela i pro přátele, a pak mě Travis popostrčil, abych tyhle projekty víc prozkoumala, takže jsem nakonec změnila kariéru.

Travis: Rozhodně s tebou na sto procent souhlasím. Z estetického hlediska bych s lidmi nemluvil úplně stejným způsobem, ale kontrola nad našimi příběhy a spravedlnost v tomhle odvětví je každopádně důležitá.

Cynthia: Lidi ještě předtím neviděli, aby to dva mladí úžasní Afroameričané takhle zvládli, takže na to reagují stylem: Taky to dokážeme udělat. Můžeme být fotografové, můžeme se stát kreativními řediteli, umíme pořádat akce, dokážeme cokoli. Myslím, že to hodně lidí inspirovalo.

Travis: To je základ pro nás oba. Díky mojí kultuře jsem se ke stylu dostal, protože jsem jím byl obklopený, stačilo se podívat na moje strejdy, dědu a starší lidi v mém životě. Jsou to stylové podněty, které jsem od nich převzal. Cynthia ráda nosí tyhle mexické vyšívané košile jako její babička.

Cynthia: Taky jsem nosívala hodně šperků. Ale teď ne, protože jsem celý den doma s dítětem. Šperky konkrétně pochází od babičky, která nosila náramky po celé paži a troje hodinky, co občas fungovaly.

Travis: Máme věci v Los Angeles a máme věci v Mexico City, máme věci na ranči. Je to všechno rozptýlené. Už to neberu tak vážně. Když jsem se těsně před karanténou vrátil do máminýho domu, otevíral jsem celou řadu krabic. Přimělo mě to přemýšlet nad tím, jak to všechno bylo v jednom okamžiku tak cenné, ale můj způsob uvažování se změnil.

Cynthia: Budu teď s dítětem nosit velké nabírané šaty s přezkami? Ne.

Travis: Jsme teď celý den jenom doma, takže bylo těžké proniknout do téhle části naší osobnosti.

Cynthia: Když si teď obléknu kalhoty, mám z toho revoluční pocit.

Travis: Práce, kterou v tomhle novém světě děláme, má být propojená s kulturou. Věděli jsme, že nás přestěhování do Mexico City bude inspirovat. Chtěli jsme zažít něco úplně jiného. Nenarodil jsem se v Americe, takže jsem věděl, jak by mohla být změna prostředí inspirativní.

Cynthia: Řekla bych, že Mexiko prohloubilo moji lásku k domácí kutilské estetice, naučilo mě využívat jenom to, co je po ruce. Ale myslím, že dítě moji kreativní perspektivu změnilo víc.

Cynthia: Je mým nejoblíbenějším člověkem na světě. Promiň, miláčku! Můj syn mě inspiruje, protože chci dělat super věci, na které se bude moct dívat a říkat si: „Páni, moji rodiče se podíleli na tomhle, podívej, co moji rodiče dělali.“ Chci mu zanechat odkaz důležité práce, na které může stavět a neříkal si: „Jo, úspěchy mých rodičů jsou skvělé, “ ale raději: „Teď to posunu na další úroveň,“ nebo cokoli se rozhodne udělat. Představa, že se bude na tuhle práci jednou dívat, mě skutečně inspiruje.