Dostat se na pódium, tenhle tanečník nejdřív našel sebe, pak umlčel stereotypy

V pouhých 21 letech už Nathan Féliot ví, co chce víc, než cokoliv jiného v životě: stát se profi tanečníkem. A musel se vzepřít očekáváním společnosti i rodiny, aby toho dosáhl.

„Nechci ničeho litovat,“ říká mladý Francouz o svém příběhu.

Nathanova cesta na pódium se tolik neliší od cest jiných mladých mužů, kteří si museli svou budoucnost hodně promýšlet. Sport pro ně začíná i končí soutěživostí na parketu i na lhřišti.

„Ve škole kluci hráli fotbal, holky tancovaly,“ vzpomíná Nathan, který vyrůstal v Toulouse, na první setkání s genderovými předsudky. „Znal jsem ty obrázky balerín v tylových sukýnkách při baletu, a to mě moc nepřitahovalo. Nevěděl jsem, že se můžu genderovým stereotypům postavit.“

Takže Nathan, který měl blízko ke své matce a hledal cestu, jak trávit víc času se svým otcem, vyzkoušel fotbal jako ostatní kluci v jeho třídě. A taky plavání. A potom atletiku. Nebo bojové sporty. Ale nic z toho si opravdu nezamiloval. „Trenér na tebe řve a není v tom žádná opravdová radost,“ vysvětluje.

Matka ho zapsala na slavnou cirkusovou akademii Le Lido v Toulouse. Tehdy poprvé instruktor poznal Nathanův potenciál a přemluvil ho, aby se začal věnovat tanci na konzervatoři. „Našel něco, co ve mně bylo skryté, protože jsem nejdřív nevěřil, že něco takového [by] mohlo být možné,“ tvrdí Nathan.

Jakmile se v něm ale tahle vášeň probudila, musel se Nathan postavit dalším nesnázím: Musel přemluvit svou matku, úspěšnou inženýrku, že se může tancem živit. Přihlásil se do intenzivních tanečních kurzů, kde musel pracovat 80 hodin týdně, přičemž zvládal i dvouletý program mezinárodního obchodu. „Bylo to vyčerpávající, ale byla to cena, kterou jsem musel zaplatit, abych mohl dělat, co miluji,” vysvětluje Nathan, který se pořád vyhýbal klíčovému rozhovoru s matkou.

„Nemohl jsem jí nejdřív říct přímo, že chci tančit, protože jsem věděl, že by to snášela těžko,“ dodává Nathan. Dodává, že i když je matka hrdá na to, co v tanci dokázal, pořád cítí obavy (jako spousta rodičů), jestli se její syn dokáže svojí kreatvitou a talentem uživit.“

Na každý pád se na svoje cíle začal soustředit ještě víc. „Chci jí dokázat, že dokážu uspět,” tvrdí Nathan, který by chtěl zatočit i s podivnými názory v tanečním odvětví. Dokonce už narazil i na několik rasových předsudků o tom, jak „dobře černoši tančí“, ale zároveň je lidi nevnímají jako klasické tanečníky. Tvrdou prací a pílí by se chtěl poprat i s těmito stereotypy.

Další Nathanovou destinací je Belgie, kde byl zrovna přijatý na prestižní taneční tříletý program. A potom? Má velké plány. Hledá inspiraci v práci uznávaných moderních tanečních choreografů, jako jsou Jacob Jonas a James Wilton. Nathan už teď přemýšlí, jak by mohla v tomhle oboru vypadat dlouhověkost. Možná nové verze muzikálů? Nebo přesun od tance k choreografii.

„Tanečníkem nemůžeš být celý život,“ říká. „Musím myslet i na zadní vrátka.“