Tanec je propojuje tělem i duší

Fatou, Mette a Elise se cítí být tancem doslova propojené. Společný pohyb je pro ně způsob, jak můžou společně vyjádřit svoje emoce a názory a taky si vzájemně předat energii.

„Když člověk pozoruje tanec, vyvolává to v něm zvláštní pocit,“ říká 23letá Elise Pinelová. „Je těžké to popsat slovy. A vlastně to ani není třeba. Myslím, že to je důvod, proč tanec tak dobře propojuje lidi. Je to totiž emoce, ne slovní dialog.“

Je to pocit, který tyhle tři ženy objevily v raném věku, když s tancem začínaly. Elise pochází ze severu Anglie, Mette Linturiová (25) z Finska a Fatou Bahová (24) ze Švédska. Všechny tři se přestěhovaly do Londýna, kde se tanci začaly věnovat profesionálně. Na kontě už mají spolupráci s významnými značkami a umělci, objevily se v různých kampaních, hudebních videích, živých vystoupeních a na koncertních turné. Ze začátku se potkávaly na castinzích a konkurzech, brzy se ale spřátelily a později se staly spolubydlícími.

„Protože si všechny navzájem upřímně přejeme úspěch, staly se z nás přítelkyně,“ říká Elise. „A zvlášť teď během karantény jsme si uvědomily, že si sedíme nejen profesně, ale i lidsky.“

Studia a zkušebny jsou teď sice kvůli pandemii zavřené, ale tyhle ženy říkají, že našly způsoby, jak být kreativní, a to spolu s mnoha dalšími lidmi, kteří začínají využívat sociální média ke sdílení tanečních videí, ať už jsou to profesionálové, nebo ne.

A možná nejdůležitější je to, jak jim tanec pomohl prohloubit vztah ke svému vlastnímu tělu – tělu ženy. V tomhle rozhovoru popisují, jak jim tanec dodává energii a o kolik je prožitek z něj intenzivnější ve skupině.

Tanec může být hodně intenzivním a osobním prostředkem sebevyjádření. Vybavíte si svoji první zkušenost s tancem? Jaké jste u toho cítily emoce a co vás vedlo k tomu, že jste si tanec vybraly za svoji profesi?

Fatou: Já jsem začala tančit proto, že pro mě bylo těžké vyjádřit svoje pocity a názory slovy. Pro mě prostě bylo vždycky snazší to ze sebe dostat, když jsem slyšela nějakou písničku nebo hudbu, která mě rozhýbala.

Mette: Mně trvalo dlouho, než jsem zjistila, co chci a co mi nejvíc vyhovuje. A nikdy mě nenapadlo, že budu dělat to, co dělám dneska. Cestovala jsem po světě, rozšiřovala svoje obzory, snažila se pochopit svoji ženskou identitu a to, kým chci být.

Elise: Moje máma často vypráví, že když mě měla plné zuby, tak mě posadila doprostřed obýváku, abych se dívala na hudební videa a já jsem se vždycky snažila kopírovat pohyby tanečníků. Vím, že Fatou to má stejně – usmívá se, protože ví, o čem mluvím. Moje rodina navíc pochází z Karibiku, kde lidi berou tanec jako jakýsi jazyk lásky. Rádi si jen tak pustí desku a tančí. Takže asi nemám nějakou konkrétní první vzpomínku, protože tanec byl u nás odmalička všudypřítomný. Později jsem se s tancem dostala do bodu, kdy jsem si řekla: „Týjo, vždyť já bych to mohla dělat profesionálně.“

Jaký vnímáte rozdíl mezi tím, když tančíte každá zvlášť a když tančíte jako skupina?

Mette: Pracujeme i individuálně, ale nejpůsobivější je, když spojíme síly. Tančit sám je trochu nuda. Cítím u toho jakési prázdno. Nemám se od koho odrazit. Nevím, jak dělat pokrok. Chybí mi inspirace. Jsem za holky moc vděčná, protože díky nim vnímám nové možnosti, a protože mi umožňují vidět věci z vnějšku, jejich očima.

Elise: Podle mě každá z nás chápe, jak je to náročné a co to od člověka vyžaduje. Může to být hodně individuální, ale jsem si jistá, že si tím na nějaké úrovni procházíme všechny, protože naše tělo je tím dílem. Každá z nás je tím dílem. Všechny do toho celku vnášíme svoje vnější a vnitřní já.

Fatou: Potřebujeme taky někde čerpat energii, takže je to pro nás velký nezvyk cvičit o samotě, jenom s jedním člověkem, a ne se spoustou lidí. Cítím, jak všichni touží trénovat a tančit.

Jaký v tom teď v posledních měsících vnímáte rozdíl, když při pohybu a tanci nemáte takový fyzický kontakt s lidmi, jaký byste normálně měly?

Mette: Mám velké štěstí, že mám svoje spolubydlící, takže vlastně mám s kým tančit, a až tak moc to na mě nedolehlo. Ale vím, že spousta lidí to má těžší. Nemají možnost vyjádřit svoje emoce. To je pro spoustu z nich smutná realita. Dřív trénovali, chodili cvičit. A teď nic. Musí to být hrozná rána pro psychiku. Bez lidí to člověka dřív nebo později omrzí.

Elise: Nemáte možnost vnímat tu energii od instruktora nebo toho, kdo vám předvádí kroky. Někdy člověk potřebuje provést malé korekce, na které ho ale učitel nemůže upozornit, když ho nevidí. Je to teď takové jednostrannější. Cítím se dobře ve velké místnosti plné lidí. Ráda se rozhlídnu a nechám se inspirovat. Jsem ráda, že můžu tancovat se svými dvěma spolubydlícími, ale rozhodně mi chybí tanec ve skupině 30, 40 lidí, kde vnímám, jak do toho všichni jdeme naplno, potíme se, většina z nás to nezvládá správně, protože je to těžké. Dřeme, jedeme nadoraz… To mi chybí.

Na druhou stranu se zdá, že současná situace urychlila rozvoj online taneční komunity. Myslíte si, že tenhle trend může lidi spojit a dát jim možnost vyjádřit svoje emoce a názory, ať už jsou to profesionálové, nebo amatéři?

Fatou: Podle mě sociální média, jako TikTok nebo Instagram, v současnosti silně ovlivňují všechno. Dávají každému možnost se zviditelnit jako tanečník, udělat si jméno, získat díky tomu práci a v podstatě se prostřednictvím těchhle médií stát vlastním produktem.

Mette: Když začalo platit omezení pohybu, neměly různé společnosti, značky a tak dále možnost pokračovat ve svých činnostech. Všechno se změnilo. Zavřela se studia, zavřelo se všechno. Veškerá aktivita se přesunula na mobily, natáčejí se videa a lidé se v tomhle směru snaží být hodně kreativní.

Elise: Díky sociálním médiím se teď tanci věnuje víc lidí, kteří nejsou tanečníci. Tihle lidé navíc pocházejí ze širšího spektra, což otevírá další příležitosti. Dělá se toho víc. Je podle mě jisté, že teď mnohem víc lidí, kteří nejsou tanečníci, touží být aktivní a začínají se tanci věnovat. Někteří moji staří známí, kteří nejsou tanečníci, mi říkají „nauč mě tenhle tanec, tohle chci umět,“ protože cítí, že je to způsob, jakým chtějí vyjádřit svoje emoce.

Tanec ale asi není jenom o tom něco vyjádřit navenek. On má i hluboce osobní rozměr. Jak byste řekly, že vás tanec posiluje jako ženy a jak posiluje váš vztah k vlastnímu tělu?

Mette: Za prvé si myslím, že být ženou je úžasné. Chápat, co je ženská síla, vnímat ji u ostatních a vědět, že ji v sobě může probudit každá žena, to je poznání, ke kterému jsem v životě došla a hodně mě to obohatilo.

Elise: Je to boží!

Mette: A na tanci je skvělé, že je to moje tělo a můj pohyb. Cítím při něm obrovskou tvůrčí sílu, protože jsem sama sobě čistým plátnem i autorem svého pohybu. Dokážu vytvořit choreografii nebo styl a přistupovat k nim s ženským dotekem. Dodává mi to pocit, že mám obrovské schopnosti. Cítím se, jako bych prožívala něco velmi osobního. Je to něco, co mi nikdo nemůže vzít. Prostě se díky tomu cítím dobře.

Fatou: Rozhodně mi to pomohlo objevit můj sex-appeal, moji ženskost, protože dřív jsem bývala taková divoška, oblékala jsem se jako kluk. Styděla jsem se a radši bych se někam schovala, a to hlavně při tanci. Pamatuju si, že vždycky když zaznělo „teď zahrajeme pomalý, sexy kousek,“ začala jsem cítit stres. Ale časem jsem se naučila ženskost přijmout a pochopila jsem, jak mocná tahle stránka mojí osobnosti je.

Někdy jsem příliš tohle nebo příliš tamto, ale při tanci, když chci být sexy, tak můžu být cokoli. Nikdo mi nemůže říct, jestli je to správně, nebo špatně. Když budu chtít někomu svým tělem odhalit svoji velmi ženskou stránku, uvidí ji tak, jak ji vidět chce, ale hlavní je to, že já se u toho budu cítit naprosto skvěle.

Elise: Naprosto.

Mette: Mhm, naprosto.