Zeptej se trenéra: „Jak se přesvědčit, že na to mám?“

Ahoj trenére,

když jsem vyrůstal, trávil jsem více času na lavičce než na hřišti. Teď jsem v univerzitním týmu své střední školy a poté, co se nám v prvním zápase zranil útočník, hraju v základní sestavě. A nejen to, v polovině sezóny jsem i naším nejlepším střelcem. Trenér a spoluhráči jsou z mojí hry nadšení, ale já ne. Bojím se, že jsem si tohle místo nezasloužil. A mám pocit, že každý můj koš jenom zvyšuje tlak na mě, bez ohledu na to, o kolik vedeme. Když prohrajeme, vyčítám si to. Někdy se z toho sbírám celé dny. Přál bych si, abych si dokázal úspěch užívat, ale myslím jenom na to, že když to pokazím, budu zase zahřívat lavičku. Jak mám sám sebe přesvědčit, že jsem opravdu dobrý a ne jenom někdo, kdo má kliku?

Nesprávná nálepka výborného hráče
Šestnáctiletý basketbalista

„Na co myslíš, když střílíš z pole?“ zeptala jsem se.

„To vážně netuším,“ odpověděla.

„Dobře, v tom případě se nemusíš bát, že se netrefíš,“ řekla jsem jí na to. „Jestli chceš statistikám přisuzovat takový význam, měla bys ty statistiky znát.“

Pravdou je, že tahle hráčka měla nejvyšší procento úspěšnosti z celého týmu. Ale ve skutečnosti vůbec nevnímala střely, které končily v koši. Je to další podoba selektivního poslouchání.

Statistiky nelžou. Pokud je dokážeš vnímat, možná začneš chápat, že právě takovým hráčem jsi teď ty. Tví trenéři nejspíš objektivně vidí, co v tobě je – je to jejich práce. A protože vědí, co dokážeš, pravděpodobně po tobě budou chtít, abys dál rostl směrem k novým maximálním výkonům.

Nejspíš si říkáš: „To je ono! Jak mám splnit jejich očekávání?“ No, nevím, jestli chápeš, jaká mají očekávání. Trenéři neočekávají, že budeš pořád vyhrávat. Neočekávají ani, že budeš pořád podávat výkony na nejvyšší úrovni. Očekávají jenom to, že ze sebe vydáš maximum.

Každý zkušený trenér ví, že prohra je součástí práce. Důvodem, proč se jí tak bojíš, může být fakt, že ještě nemáš dostatek „pracovních zkušeností“.

Jednou jsem trénovala finalistku na Rhodesovo stipendium, která byla spíš nadprůměrně cílevědomá a kterou přemohl strach z neúspěchu. Byla úspěšná v podstatě ve všem, co dělala, takže prohra pro ni byla něco naprosto neznámého. Byla jako potápěč, který se dívá do temné vody, a neví, jak je hluboká, jak je studená a jestli tam nejsou piraně.

Tvoje situace je trochu jiná, protože úspěch je pro tebe spíš novinka. Nejsi zvyklý mířit tak vysoko a nevíš, jak hluboko můžeš spadnout. Ale v obou situacích jde pořád o strach z neznámého. Proto ti řeknu to samé, co jsem řekla té nešťastné stipendistce: Neúspěch je naprosto přirozený. Vezmi si příklad z někoho, kdo už mnohokrát neuspěl. A vidíš: Pořád stojím na nohou! Vlastně jsem díky neúspěchu ještě silnější.

To je jenom jeden z důvodů, proč si myslím, že jsou sportovci tak odvážní. Selhání před davem je totiž součástí tvého každodenního života. Většinu času věnuješ něčemu, co se nemusí podařit. Ukazuješ se každý den, i když víš, že spousta těch dnů nebude žádná legrace. To je pro mě odvaha.



Spoluhráči a trenéři jdou za stejným cílem jako ty. A je pravděpodobné, že si s sebou nesou spoustu podobných obav. Takže v tom nejsi a nikdy nebudeš sám. Vzpomeň si na to, až si příště zase začneš zoufat. Možná ucítíš, že úzkost začíná mizet.

Trenérka Banghartová