Jak hrajeme: 6členný fotbal

Právě běží druhá čtvrtina finálového zápasu téhle pandemií narušené fotbalové sezóny, v němž o titul bojují Marfa Shorthorns. John Aguero, rozehrávač a zároveň záložník týmu Shorthorns chytá míč, hází ho mladému rozehrávači Ethanovi Zubiovi a dostává se díky tomu za základní linii.

Ethan se prodírá asi 15 metrů nazpět, hluboko za svoji útočnou linii tří hráčů (na hřišti je současně jenom 12 hráčů). Vyhýbá se jednomu obránci Van Horn Eagles, pak druhému. Pod tlakem vysílá přihrávku do koncové zóny směrem ke statnému receiverovi týmu Shorthorns Ianovi Marquezovi, který vyskakuje a míč chytá. Touchdown! Fanoušci Marfy, kteří dnes večer vážili hodinovou cestu sem na vanhornské Eagle Field, aby podpořili svůj tým, jsou naprosto u vytržení.

I když mají Eagles výhodu domácího prostředí a před poločasem stále vedou 34–12, průnik do koncové zóny dává týmu Shorthorns naději předejít konci zápasu podle pravidla 45 bodů (podle kterého je tým vedoucí po poločasu o víc než 45 bodů prohlášen za vítěze). V typickém utkání středoškolské fotbalové ligy by 45bodové vedení bylo považováno za znepokojivý výsledek. Ale v téhle variantě hry, kdy týmy získávají spoustu bodů a kde jeden prohraný souboj často vede k touchdownu, to není nic neobvyklého.

Americký fotbal – zápasy, tréninky i fandění na tribunách – je neoddělitelnou součástí života a identity Marfy a jejích obyvatel. Kvůli důsledkům pandemie COVID-19 si místní obyvatelé stále víc uvědomují, jak důležité je udržovat tradici pátečních zápasů. A taky to, jak snadno by mohla nadobro zaniknout.

V posledních letech se Marfa proměnila v pouštní oázu umění a kultury. Kolem luxusních restaurací, exkluzivních hotelů a ironických exponátů se to začalo hemžit turisty. Tyhle změny ale nepříznivě dopadly na pedagogy, dělníky a starousedlíky, kteří se zrovna nerozplývají nad strmě rostoucími nájmy, drahými luxusními butiky, ani nad steaky za 60 dolarů.

Pro drobnou, ale soudružnou komunitu dvou tisíců lidí, která leží necelých 200 mil od El Pasa, je americký fotbal srdeční záležitostí. „Když přijedete do města, uvidíte všude vymalovaná okna, vyvěšené vlajky, přivítá vás fialovo-bílý duch Marfy,“ říká hlavní trenér týmu Shorthorns Arturo Alferez. „Být součástí toho všeho je skvělý pocit, protože pomáháte vynést na povrch to nejlepší z duše tohohle města.“

Nicméně kvůli exodu místních rodáků přešla Marfa v roce 2011 z 11členného na 6členný americký fotbal.

Tuhle upravenou variantu amerického fotbalu vytvořil během Velké hospodářské krize Stephen E. Epler, učitel a trenér ze státu Nebraska. Pojmenoval ji „šestičlenný fotbal“ a jeho myšlenkou bylo umožnit hru hráčům z měst s ubývajícím počtem obyvatel. První oficiální zápas šestičlenného fotbalu se konal v Nebrasce v roce 1934 a v roce 1938 zapustil tento sport kořeny i v Texasu. Do roku 1953 se pak rozšířil široko daleko do tisíců venkovských škol.

V současnosti hraje šestičlenný fotbal víc než 350 malých škol a nejpopulárnější je v Nebrasce, Montaně, Novém Mexiku, Oregonu a Texasu. Důvodem je, že tyhle státy se dnes potýkají se stejným odlivem obyvatelstva, jaký během hospodářské krize zasáhl venkovské oblasti. Odhaduje se, že mezi lety 2020 a 2022 bude v Texasu víc než 150 škol hrát šestičlenný fotbal.

• Škola musí mít míň než 105 studentů, aby se mohla zapojit do soutěže.
• První down je po 15 yardech (13,5 m), ne po 10.
• Čtvrtiny mají 10 minut, ne 12.
• Každý hráč na hřišti může fungovat jako receiver.
• Rozehrávač nesmí překročit základní linii, dokud nedojde k čisté výměně. Tohle pravidlo se často obchází tak, že je míč předán hráči, který ho podá rozehrávači a ten se pak může volně pohybovat.
• Gól vstřelený z pole je za 4 body (místo 3). Bod vstřelený po touchdownu je za 2 body (místo 1) a převedený běh nebo přihrávka jsou jenom za 1 bod (místo 2).

• Vyhrát. Nebo si to aspoň užít.
• Hrát disiplinovaně a soustředěně. Jinak si vás podá koordinátor obrany, trenér Josh Kelly.
• Nevykopávat na čtvrtém downu. Ani na čtvrtém a dvacátém sedmém. Výkopy jsou v šestičlenném fotbalu vzácností a hlavní kouč Arturo Alferez rád riskuje.
• Nedostat „pětačtyřicítku“. Když v poločase nebo po něm prohráváte o 45 bodů, je po zápase.
• Pohyb. Menší počet hráčů na hřišti znamená, že každý musí hodně běhat.

Shorthorns hrají domácí zápasy na hřišti v Martin Field. Tak jako každé hřiště pro šestičlenný fotbal má i to jejich rozměry jen 80 × 40 yardů (72 × 36 m), oproti tradičním 120 × 53,33 yardům (108 × 48 m). Na sluncem vypálené trávě, která je značně prořídlá a zažloutlá, jsou namalovaná čísla a hashtagy. Před pandemií byly tribuny plné. Dnes je na nich jen skupinka skalních fanoušků. Dění na ploše a napínavé zápasy přitahují diváky, kteří fotbalem žijí.

Srdcem tohohle sportu nejsou jenom hráči, ale taky trenéři, manažeři a dlouholetí fanoušci, kteří zaplňují tribuny při každém zápasu, bez ohledu na skóre. Tahle „vesnice“ je to, co drží šestičlenný fotbal při životě.

„Na šestičlenném fotbalu je skvělé to, že dává příležitost hrát fotbal malým školám.“ říká Ian, který před letošní sezónou uhrál v téhle hře sotva jeden down. Jako nováček se rozhodl nehrát, což šokovalo jeho rodiče, protože pochází z dlouhého rodu sportovců a oddaných fotbalových fanoušků. Jeho starší bratr Angel je místní legendou šestičlenného fotbalu, která se proslavila 10 touchdowny v jediném zápase. Během svého juniorského roku se ale Ian konečně odhodlal a zaznamenal úspěch. „Změnil naši útočnou strategii,“ říká trenér Alferez, protože Ianova zdatnost umožňuje týmu Shorthorns častěji nahazovat míč do útoku.

Arturo Alferez trénoval po dvě desetiletí řadu sportů na různých texaských školách. Jeho svěřenci a kolegové trenéři mu říkají „teddy bear“ a „srdce Shorthornů“. „Trénovat tým Marfy je pro mě srdeční záležitost,“ říká. Trenér Alferez se zaměřuje na budování nových fotbalových tradic – například vítězství – i tradic nefotbalových, jako je balet folklórico, tradiční mexický lidový tanec, u kterého dělá choreografii pro místní představení a povzbuzuje svoje hráče, aby se ho naučili. Ačkoli často vtipkuje o odchodu do důchodu, je jasné, že chce podporovat změny. „Stále jim říkám: ‚Pokud vaším (konečným) cílem není získat nějakou cenu – trofeje, prsteny atd. – pak si myslím, že jste ve špatném týmu,‘“ dodává.

Justice přiznává, že vůbec nesleduje fotbal v televizi. Má rád videohry – Call of Duty, Red Dead Redemption 2, Grand Theft Auto a Minecraft. Když není na hřišti ve svém fialovém dresu, tak nejspíš paří na herní konzoli. Proč se takový útlý kluk, kterého fotbal příliš nezajímá, rozhodl hrát svůj juniorský rok za Shorthorns? „Abych měl zážitky s přáteli,“ říká. „Abych byl součástí komunity.“

Tristanův otec, trenér Kelly, je učitel matematiky a bývalý hráč šestičlenného fotbalu, který se dostal na rozdíl 5 bodů od nezdolaného rekordu během státního šampionátu, když v roce 2002 hrál za Sanderson Eagles. Tristan se jako nováček uvedl velmi slibně v zápase proti starším ročníkům. Zároveň je ale blázen do matematiky, kterou chce studovat na Texaské univerzitě. I když Tristan následuje stopy svého otce, chce si jít vlastní cestou. „Snažím se, abych byl lepší, než on,“ říká. „Až budu mít děti, chci, aby byly lepší než já, protože tak to má být.“

Manželé Garcíovi se vzali v roce 1957. Jsou to marfští rodáci a oblíbená dvojka ze střední školy. Armond sloužil jako voják po celých Spojených státech, ale v 70. letech se vrátil do Marfy. Jejich vztah s týmem Shorthorns je hluboce emotivní. Jejich děti byly jeho hráči a roztleskávačkami a jejich pravnuk Diego Estrada je nováčkem týmu. Jejich syn Sammy, umělec, který zemřel v 19 letech, navrhl dodnes používané logo týmu Shorthorns. „Kdykoli naše logo vidím, vhání mi to slzy do očí,“ říká Lucy.

Zápas ve městě Van Horn končí neslavně. Tým Eagles hraje teprve svoji první sezónu, ale přesto si s ním Shorthorns nevědí rady. Minutu a 15 vteřin před koncem dostává Marfa pětačtyřicítku. Konečné skóre: 75–26. Po zápase mají trenéři Shorthorns povzbudivé proslovy ke klubku hráčů. „Podnikneme kroky, které jsme v rámci našeho programu stanovili, a dostaneme se tam, kam potřebujeme,“ říká trenér Alferez. „Ještě jednou vám děkuju. Vážím si vás, ze srdce. Mám vás moc rád. Jste pašáci.“ Potahující teenageři reagují jednohlasným „vy taky, tenére.“

Je pozápasová sobota odpoledne a několik hráčů – Justice, Cristian Ontiveros a Uriel Torres – je na návštěvě u Iana. Jeho otec griluje na „disku“ (velký talířový gril používaný v mexické kuchyni), dělá tacos a chystá se v televizi sledovat zápas Texas Tech. Kluci probírají včerejší zápas, litují různých chyb, baví se o videohrách, hudbě a o tom, jak nesprávnou představu mají o Marfě lidé odjinud. „Žijí tu dobří lidé,“ říká Cristian. „Podle mě je Marfa víc než jen o umění.“

V letech pod vedením trenéra Alfereze zaznamenal tým vítězství jenom v jednom ročníku. Po letošní sezóně ale trenér vidí tu příští optimisticky. „Udělali jsme pokrok,“ říká. „Dokázali jsme zabodovat. Dokázali jsme ostatním konkurovat.“

Hráči týmu si vytvořili vzájemné rodinné pouto. Jejich zápasy udržují naživu ducha starých časů a sjednocují celé město. A díky hráčům, jako jsou Tristan a Ian, žije fotbalem v Marfě další generace.