Vytrénuj svůj mozek pro větší vytrvalost

Představ si, že bys uběhl/a 160 km – na jeden zátah. To jsou skoro čtyři běžné maratony za sebou a o trochu víc, než je vzdálenost z Prahy do Českých Budějovic. Pokud si zachováš konzistentní tempo 5:00–5:20 minut na kilometr, znamená to, že začneš v devět ráno a poběžíš až do devíti do večera. Žádný problém, ne?

01. Soustřeď se na svůj důvod.
Jedna nedávná studie zveřejněná v časopise Psychology Research and Behavior Management ukázala, že zatímco běžce na krátkou vzdálenost zpravidla motivují hmatatelné výsledky, jako je vítězství v závodě, ultravytrvalostní běžci nalézají smysl v posunování své mentální a fyzické odolnosti a ve společnosti lidí, kteří dělají to samé. Výzkumníci předpokládají, že to může mít co dočinění s životním stylem, který ultravytrvalostní běhání vyžaduje.

Laney říká, že běhá na velmi, velmi velké vzdálenosti, protože ho všechno, co s tím souvisí, opravdu baví. „Miluju běhání,“ říká. „Miluju náročný trénink. Miluju hory. Chci se kompletně soustředit na to, co dělám. Jak řekl Churchill, chci „poručit okamžiku, aby vydržel.“

McRae souhlasí s motivem pospolitosti, který byl ve studii zmíněn, a aktivně zlehčuje své dosažené výsledky (mezi které patří 11 medailí za první místo). „To, co mě při ultramaratonu drží na trati, je to, že cítím propojení s ostatními běžci z celého světa,“ říká. „Miluju, že můžu v rámci svého sportu potkávat nové lidi a snad je i trochu inspirovat a podpořit. To pro mě bylo vždycky mnohem nezapomenutelnější než jakákoli medaile.“

Představ si ultramaraton jako metaforu pro jakýkoli dlouhodobý cíl, ať už se jedná o 30denní výzvu, při které máš jíst zdravě, nebo učení nového jazyka. Když najdeš motivaci v samotném zážitku a ne ve výsledku, nebo se ti podaří se spojit s někým, kdo dělá něco podobného, je pravděpodobnější, že toho velkého cíle dosáhneš.

02. Připrav se na nejhorší.
„Pokud chceš přežít ultramaraton, musíš očekávat, že zažiješ výzvy, jaké jsi ještě nezažil/a,“ říká McRae. „Když se na 113. kilometru strhne bouřka, nebo musíš vyšplhat na další horu, nebo je ti hrozně špatně od žaludku – to všechno se stává. Takže se na to musíš mentálně připravit.“

Jeden ze způsobů, kterými Laney trénuje svou mysl, aby se lépe vypořádal s bolestí, kterou při závodě nevyhnutelně zažije, jsou časté ledové koupele. „Naplním vanu ledovou vodou a prostě si do ní sednu,“ říká. „Po pěti minutách na mě všechno v mozku křičí ‚Vylez! Musíš vylézt ven!‘ Ale já jen sedím a ten pocit vstřebávám, někdy až 15 minut. Zklidním svůj dech a dostanu se do bodu, kdy mám pocit, že jsem v pohodě.“

To ale neznamená, že aby sis vybudoval/a silnou vůli, musíš ze sebe udělat nanuk. Můžeš začít praktikovat psychologickou techniku zvanou „realistický optimismus“, která spočívá v tom, že si v hlavě vytvoříš seznam všech věcí, které se můžou pokazit, a pro každou si vytvoříš nouzový plán. Když pak nastane situace, která je prostě hrozná, je menší pravděpodobnost, že tě to vykolejí.

03. Představ si to, než to uděláš.
McRae i Laney, stejně jako většina ultramaratonců, před závodem praktikují nějakou formu vizualizace. „Miluju si v hlavě procházet trať,“ říká McRae. „Představuju si při usínání každou část trati – kde je každý kopec, kde jsou občerstvovací stanice a co přesně na každém místě udělám.“

Laneyho přístup je přesně takový, jaký se dá čekat od sportovce, který sedí v ledové vodě, aby si zocelil nervy. „Soustředím se rovnou na daný problém,“ říká. „Vím, že nemusím trénovat, jak mít ze závodu dobrý pocit, takže si představím, že mi je hrozné vedro, mám strašnou žízeň a je mi hrozně špatně od žaludku. A k občerstovací stanici je to ještě 8 kilometrů.“

Oba způsoby vizualizace obou běžců mají stejný účel: připravit jejich mysl na očekávané i neočekávané situace, aby v rozhodující chvíli měli rychlejší reflexy a byli soustředěnější. A to neplatí jenom pro ultradlouhé běhy. Večer před ranním proběhnutím si zkus představit každou zatáčku na své trase, vánek na své kůži a každou písničku ve svém playlistu. A když si budeš ráno zavazovat boty, sleduj, jestli nebudeš trochu rychlejší, nebo jestli si ten běh prostě víc neužiješ.

04.Buď svým vlastním trenérem.
„Je hrozně důležité si pamatovat, že tu horskou dráhu řídíš ty. Pokud si budeš říkat ‚Zlepší se to‘ a ‚Tohle se prostě stává‘, dá ti to ve chvílích, kdy se zdá, že všechno jde do háje, pocit kontroly.“ Laney tím odkazuje na praktiku známou jako samomluva, což je strategie, která je prakticky nezbytná v situacích, kdy celé hodiny trávíš jenom se svými myšlenkami (ano, třeba jako při ultramaratonu). Svůj vnitřní dialog musíš vědomě tvarovat tak, aby ses ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuješ, motivoval/a.

McRae samomluvu praktikuje také. „Jednou z nejmocnějších věcí, které si říkám, je ‚Nemysli, prostě běž.‘ Tvoje mysl je často tvůj největší nepřítel. Můžeš se přistihnout, že si pořád dokola říkáš, že to snad nikdy neskončí. Ale pokud se přes to přeneseš, dostaneš se do cíle. A bude to úžasné.“

Společným názorem se zdá být to, že ať je daný okamžik jakkoli náročný, je to jenom okamžik. Zkus si to připomenout, až budeš příště cvičit, běhat, hrát nebo když budou televizní zprávy obzvlášť depresivní. Pokud to Laneymu a McRae pomůže dostat se přes dvanáctou hodinu běhu, pomůže to překonat náročný den i tobě.