Když si Giulia během důležitého zápasu poranila koleno, byla zdrcená. Mělo trvat skoro rok, než bude znovu hrát se svým týmem. Na nemocničním lůžku cítila, jak se přes ni převaluje vlna smutku. Návrat na hřiště působil tak vzdáleně.

Během prvních týdnů fyzioterapie nedokázala přemýšlet o ničem jiném než o tom, jak chce znovu zažít to vzrušení, které zná z fotbalového hřiště. Situace ale měla i kladnou stránku.

„Uvědomila jsem si, že jsem byla schopná bojovat, a teď si víc věřím.“

Na rekonvalescenci měla parťačku. Týmovou spoluhráčku, která se zranila ve stejné době. Obě mladé ženy se pomalu sblížily a společně sdílely svá malá vítězství, jako je normální chůze, pak běh, pak skákání.

Společně chodily na zápasy svého týmu, domácí i venkovní, a fandily. Vždy, když Německo skórovalo, hráčky na hřišti běžely ke Giulii pro skupinové objetí, aby celý tým mohl slavit společně.

Během posledních několika měsíců rehabilitace Giulia a její trenér zavěsili metr a na konci každého tréninku ho trochu ustřihli. Stříh, stříh, stříh. Týdny začaly plynout rychleji a pak Giulii konečně dovolili zahrát si v prvním zápase od jejího zranění. Byla nadšená. Prvním člověkem, kterému tu skvělou zprávu sdělila, byla samozřejmě její rehabilitační společnice a spoluhráčka.

Celý ten den působil magicky. Giulia zjistila, že oceňuje všechny ty malé věci, které před zraněním považovala za samozřejmé, jako třeba když viděla, že na ni v šatně čeká její dres.

„Ten okamžik jsem si představovala tisíckrát,“ říká. „A nakonec byl ještě stokrát krásnější.“

Giulia a její nejlepší kamarádka jsou teď obě společně zpátky na hřišti a silnější než kdy dřív.