V den svého prvního fotbalového tréninku Fran odmítla jít. Trenér si jí všiml, jak hraje ve škole, a pozval ji na trénink se svým týmem. Ale všechny děti v týmu byly starší než sedmiletá Fran. Byla tak nervózní!

Franina maminka byla trpělivá. Věděla, že Fran potřebuje jen trochu povzbudit. Přesvědčila Fran, aby to vyzkoušela, a po prvním tréninku byla Fran nadšená.

„Pokaždé, když dám gól, slavím, jak když jsem jako malá holka hrála v parku.“

Netrvalo dlouho a Fran s velkým úsměvem na tváři zdokonalila své přihrávky, kličky a střely na branku. Franina maminka se ráda dívala, jak Fran hraje fotbal, a Fran zase ráda viděla, jak se na ni maminka na tribuně usmívá. Oslavovaly spolu každé vítězství, když Fran vyrůstala. Jednou dala maminka Fran k narozeninám přání, ve kterém stálo, že je přesvědčená, že Fran bude jednou hrát na velkých turnajích po celém světě.

„Myslím, že opravdu věřila, že se stanu profesionálkou,“ říká Fran. „Věděla, jak mě to baví.“

Když jí ale bylo teprv 14 let, Fran nečekaně přišla o maminku. Stýskalo se jí po ní tak moc, že přestala hrát fotbal. S kým se měla dělit o svá vítězství? Kdo by jí pomohl překonat prohry? Fran odložila kopačky, chrániče i míč. Bylo to příliš bolestivé.

Jednoho dne ji kamarádka pozvala na zápas amatérské ligy. Fran byla ještě smutná, ale po několika přátelských zápasech věděla, že je připravená pokračovat ve svém snu hrát profesionálně.

I když tu její maminka není, Fran ví, že by na ni byla pyšná. Koneckonců, hrála už na dvou velkých světových šampionátech, přesně jak jí maminka předpověděla.