V dobré společnosti: Eyekonz

Třicet dívek stojí v řadě před vysokým zrcadlem na hřišti Mander Playground v severní Filadelfii. Po jedné si postupně stoupají před zrcadlo a jejich trenérka Jazmine A. Smithová (trenérka Jaz) je povzbuzuje, ať se podívají samy sobě do očí a řeknou afirmaci –výrok, který jim dodá odvahu. Trénink nezačne, dokud se všechny nevystřídají.

Jedná se o techniku budování sebevědomí v centru Eyekonz Sports, které založila trenérka ligy lakrosu a pozemního hokeje Jaz pro dívky z okolí Filadelfie, aby pomohla dostat do světa převážně bílého sportu víc dívek jiné barvy pleti.

Je všední den večer a štiplavý chlad ve vzduchu naznačuje, že začíná podzim, který za normálních podmínek začíná ve stejný čas jako nový školní rok. Ale v covidové době jsou tyhle tréninky pro spoustu dívek jedinou aktivitou, při které se vidí s někým dalším naživo. Dívky ve věku od 5 do 18 let začínají běhat kolečka – starší vedou, ty mladší zůstávají vzadu – dokud jim trenérka neřekne, aby se rozdělily do dvou skupin podle věku. Jak zvuk hovoru mezi kamarádkami postupně narůstá, trenérka Jaz ho rázně přeruší: „Co znamená umění naslouchat?“ ptá se. „Život nebo smrt,“ dostane se jí sborové odpovědi.

Smithová, 43 let, bývalá hráčka pozemního hokeje a lakrosu, která vyrůstala ve Filadelfii, byla často v týmu jedinou hráčkou černé pleti. O hodně let později, když trénovala místní tým, si uvědomila, že rozmanitost týmu se za ty roky vůbec nezlepšila. „Jen jsem se rozhlížela kolem a říkala si, že se vůbec nic nezměnilo,“ vypráví. „Je to až k smíchu. V roce 2019 jenom 16 % hráček 1. divize lakrosu bylo odlišné barvy pleti. A jen dvě procenta byly černé pleti.“

Starší dívky začínají trénovat techniku – běhají a přitom se snaží udržet míček v síťce. Několika novým hráčkám míček uteče po hřišti. Ale Nyobi Murphyová (15 let) sprintuje tam a zpátky s naprostou jistotou. Vedle ní si brankářka Ayanna Reesová (18 let) připravuje výbavu na další týmové cvičení. Později, když se dívky rozdělí do dvojic a trénují chytání míčku ze země, Erin Mobleyová (15 let) běhá na místě vedle mladší hráčky a povzbuzuje ji, když se jí úplně nedaří zvládnout práci s holí. Nyobi, Ayanna a Erin jsou hlavní osobnosti celého týmu. Tyhle tři mladé ženy zosobňují ideály, na kterých centrum Eyekonz vzniklo: oddanost hře, týmu, komunitě i sobě samé.

Bavily jsme se o sesterství, afirmacích a překonávání předsudků.

Nyobi: Všechny jsme stejné: jsme afroamerické dívky, které zbožňují tenhle sport, chtějí ho hrát a být v něm dobré. Trenérka Jaz říkává, že stojíme na ramenou našich předků, když hrajeme na tomhle hřišti. Tím, že si říkáme sestry, cítíme, že máme stejné předky a že musíme fungovat společně jako rodina.

Trenérka Jaz: Náš program je celoroční, takže každý se může připojit, kdykoliv chce. Máme systém, ve kterém nováčkům přiřazujeme parťáky, tzv. buddies, aby se necítili sami. Po nástupu do nového týmu lidé obvykle odcházejí, protože nikoho neznají. Buddies je provedou, představí ostatním a od té chvíle se cítí, že jsou vítáni a že jsou součástí týmu.

Nyobi: Erin, nebyly jsme my dvě buddies?

Erin: Myslím, že jsem dělala buddyho všem tady.

Všechny: afirmace „Jsem“.

Nyobi: Je to tradice, která podporuje naši sebedůvěru na hřišti. Trenérka Jaz drží vysoké zrcadlo a my se musíme do něj samy na sebe podívat, být naprosto vážné a říct si: „Jsem… cokoliv.“ Můžeš být silná, krásná, zvíře, přírodní živel. Ten je trenérky Jaz nejoblíbenější.

Všímám si, že když to noví členové dělají, většinou už mají nějaké problémy se sebedůvěrou a nejsou zvyklí mluvit sami se sebou vážně. Trenérka Jaz tě donutí si tam stoupnout a bude čekat, dokud se nepodíváš do vlastních očí. Bude říkat: „Změň svůj postoj, změň svůj tón hlasu. Narovnej se.“ Udělá všechno pro to, abychom se byly schopné podívat samy na sebe s naprostou důvěrou a věděly, že jsme skvělé sportovkyně a zvládneme cokoliv, o čem si budeme myslet, že je možné.

Nyobi: Opravdu nejsme v tomhle sportu ve většině, a proto potřebujeme mentální jistotu pro soutěžení s ostatními, kteří nejspíš tenhle sport dělají už od doby, kdy se narodili.

Trenérka Jaz: Většinu času hrajeme proti týmům, které jsou kompletně bílé. Součástí naší hry je rozbíjení skleněných stropů. Neprošlapávají cestu jen samy sobě, učí taky lidi, kteří nevypadají jako ony, že sem patříme.

Ayanna: Někdy jsou milí, ale pak někdy taky ne. Myslím, že je děsí to, že jsme vlastně hodně dobré. Jednou, když jsem hrála jako brankářka, tak jsem chytla střelu jiné holky a její táta se rozzuřil, protože její tým prohrával.

Trenérka Jaz: Vždycky jsem věděla, že tohle město je hodně rasistické. Ayanna tehdy chytila možná její šestou střelu a tenhle otec úplně zrudnul a agresivně vybuchl. Něčím hodil a vyběhl na hřiště a začal pochodovat směrem k našim hráčkám. Byla tam rozhodčí, ale ten otec se jí chystal strčit. Musela jsem vběhnout na hřiště a rozhodčí mu řekla, ať odejde, nebo zavolá policii. Zažít něco takového bylo hrozné, ale byla to i cenná zkušenost.

Ayanna: Celou dobu jsem byla v šoku a zmatená.

Nyobi: Všechny tenhle sport milujeme a je to ve skutečnosti náš čas, kdy relaxujeme. Je to chvíle, kdy si sedneme, oddechneme si. Když si přihráváme, chytáme, neustále si povídáme, mluvíme o novinkách, o tom, co se děje v našich životech.

Ayanna: Občas mě dožene úzkost a začnu příliš přemýšlet a nechce se mi ani dorazit. Pomáhají mi, abych měla sebeúctu, říkají mi, že to zvládnu, že jsem dobrá.

Erin: Chtěly jsme udělat něco, co přivede pozornost k ženám černé pleti, které zažily policejní brutalitu. Byl to nápad jedné členky Eyekonz během hovoru přes Zoom a potom jsme už jenom všechny společně vymyslely, jak to zorganizovat.

Nyobi: Trenérka Jaz nám řekla: „My to zvládneme, musíte se prostě dát do kupy.“ A spolu s trochou zázemí a popostrčení jsme zvládly tohle všechno zorganizovat. Mám pocit, že nám to přineslo spoustu inspirace. Protože jsme viděly, že jsme schopné z nápadu udělat něco skutečného. Jednalo se o jednu malou afroamerickou ženu, která našla inspiraci v něčem, co viděla, a v bolesti, kterou cítila z policejní brutality po celém světě. To, že se nápad stal skutečností a že jsme byly schopné vytvořit kompletní uskupení, opravdový pochod, který získal uznání, mám pocit, že… asi se rozbrečím… mám pocit, že to pro nás bylo opravdu důležité.

Nyobi: Že můžeš dělat cokoliv, v co věříš. Stačí mít nápad a ochotu ho zrealizovat a uděláš cokoliv, aby se tak stalo.

Trenérka Jaz: Vrátili jsme se k tréninkům přes Zoom, díky kterým dívky zůstaly mezi sebou v kontaktu. Bohužel tehdy ale také zemřela Anai’yina maminka Rosalyn. Mluvila jsem s ní těsně před tím, než se dostala na JIP a byl to ten nejtěžší rozhovor – řekla mi: „Trenérko, nezapomeň. Dej si záležet, ať se Anai’ya dostane na vysokou.“ Kašlala a já jí řekla: „Chci, aby sis odpočinula, aby ses dala dohromady, ať se cítíš brzo líp.“ A chvíli potom ji odvezli na JIP. Bylo to zdrcující.

Měl proběhnout pohřeb a my věděly, že děvčata nemůžou jít na smuteční obřad. Rozhodly jsme se vytvořit průvod venku před kostelem, aby dívky mohly držet plakáty. Tak Anai’ya, Cookie a Adriana, když vyšly z kostela, viděly, že jejich tým tam byl s nimi, aby je podpořil.

Teď v 8 letech má Adriana za sebou už tři roky lakrosového tréninku. Ke sportu se dostala z jednoduchého důvodu, a to proto, že chtěla být blízko své starší sestře. Teď už ví, že zbožňuje být na hřišti i sama za sebe. Adriana vysvětluje a rychle vyjmenovává důvody, proč miluje Eyekonz: „Ráda cvičím, jím zdravě. Je to něco, s čím mi trenérka pomohla.“

Sestry se zvládly vrátit zpátky k tréninku, směřují ke svému cíli a vědí, že společně zvládnou cokoliv, co si usmyslí: mistrovství státu nebo pochod za životy obyvatel černé pleti.

Smithová se rozhlíží po hřišti a kývne na mladou hráčku, která běhá kolečka bez zájmu a dlouhé vlasy má rozpuštěné a vlají jí okolo hlavy. Smithová jí nařídí, ať si vlasy stáhne, ale dívka protestuje – nemá gumičku a navíc má čerstvě udělaný účes. Smithová si půjčí gumičku od někoho na postranní čáře, sepne dívce vlasy do culíku a řekne: „Poslouchej, jsi sportovkyně a sportovkyně nemůže mít vlasy v obličeji.“ Přesně podaná dávka tvrdé lásky. Vrátí novou hráčku zpátky na trať, kterou běžela, a řekne jí, ať běží poslední kolečko tak, jako že to myslí opravdu vážně. Hráčky Eyekonz nastavují laťku vysoko a potom jedna druhou tlačí, aby ji překonaly.