Zeptej se trenéra: „Co mám dělat, když mě tým ignoruje?“

Milá trenérko,

jsem členem baseballového týmu, ale někdy mi připadá, že nejsem jeho plnohodnotným členem. V týmu jsem jediným asijským hráčem a připadá mi, že dokud nezískávám doběhy, jsem pro bílé spoluhráče neviditelný. Když jedeme na zápas, v autobuse si ke mně nikdo nesedne. Ostatní se baví jen mezi sebou a když se o víkendu někam jde, nikdo mě nepozve – vím, že chodí ven, domlouvají se na tréninku. Jejich humor je někdy dost necitlivý. Nedělají si srandu přímo ze mě, ale stejně. Bere mi to sebevědomí a nedokážu se soustředit na hru. Chci patřit do týmu (a pomoct vyhrát turnaj, protože si myslím, že na to máme), ale jak mám najít svoje místo, když cítím, že o mě nestojí?

Jediný nevítaný spoluhráč
17letý baseballista

Na druhou stranu, pokud opravdu chápeme hodnotu soudržného týmu, chápeme také, že být součástí týmu je velká odpovědnost a že šatna je posvátné místo. Nezáleží na tom, co se děje mimo ni – ale když jsme se spoluhráči v šatně, můžeme být upřímní a otevření. Díky této důvěře spolu mohou fungovat různí lidé jako celek. Je v tom opravdová síla a pro týmové sporty je to jedinečné. Je mi líto, že ve tvém týmu na to ještě nepřišli, ale za sebe ti říkám, že to není nic nemožného – znám to z praxe.

Mám bílou barvu kůže a jsem z New Hampshire. Skoro celý můj tým má afroamerický původ. Nemohu předstírat, že vím, jaké to je být v této společnosti Afroameričanem nebo Asiatem.

Ale přesně proto pro mě inkluzivita byla vždycky nejdůležitější. Trénuji ženy, které se setkaly s rasovými předsudky, takže je součástí mé práce vést i konverzace, které jsou mimo mojí zónu pohodlí. Takovou konverzaci mám s týmem většinou na začátku každé sezóny. A v sezóně se bez pardonu věnuji každému projevu vyloučení z kolektivu, ke kterému dojde.

Můžu vám uvést jeden případ: trénovala jsem Princeton, když Colin Kaepernick poklekla při hymně před výkopem NFL. Když nastal čas na reakci mého týmu, věděla jsem, že je důležité, aby byl každý vidět i slyšet.

„Když jste součástí týmu,“ říkám jim, „čekají se od vás dvě věci. Musíte s rozvahou mluvit i naslouchat.“ Takže jsme si v kruhu navzájem řekli, co si myslíme a jak se cítíme. Každý mluvil v první osobě – „myslím si, stalo se mi“ – a každý dostal slovo. Všichni jsme si o všem vzájemně promluvili.

Před dalším zápasem téměř polovina týmu poklekla. A jsme u toho: cítili jsme se navzájem propojení, i když jsme měli na věci jiný názor. Všichni jsme byli součástí té těžké konverzace. Byli jsme vzájemně zranitelní. Dozvěděli jsme se, co si kdo myslí a proč, a nenechali jsme se rozdělit vzájemnými odlišnostmi. Těžká konverzace může tým spíše stmelit než rozdělit. Vidím to každý den. Chtěla bych vyprávět i jiné příběhy, ale prostě platí, že šatna je posvátné místo.

Ale zpět k tvé situaci. Tady je zřejmé, že je také potřeba upřímně si promluvit. Ale nechci po tobě, abys něco takového sám začínal. Chtít po sedmnáctiletém, aby se do toho pustil po svém není fér. Chtít po někom, kdo se cítí vyloučený kvůli rase, aby problém sám napravil, je všechno, jen ne fér.

Chci tě požádat, abys do toho zapojil i své trenéry. Jejich rolí je poskytovat podporu, zejména v situacích, jako je ta tvoje. Musíš se osmělit a udělat první krok – říct jim o tom, co se děje a jak se cítíš. Pokud stojí trenéři opravdu za to, začnou okamžitě jednat. Kdyby se někdo v mém týmu vyvyšoval nad ostatní, řešila bych to okamžitě.

Samozřejmě se může stát, že trenéři ti nijak nepomůžou. Pokud to bude i tvůj případ, nezapomínej, že jsou i týmy, které rozdílnost podporují. Jsou i týmy, kde se členové vzájemně respektují a důvěřují si. A věřím, že jednou i ty budeš součástí takového týmu, protože si to zasloužíš.

Trenérka Banghartová