Zeptej se trenérky: „Nepodařilo se mi dostat do univerzitního týmu. Co teď?“

Ahoj trenérko,

vždycky jsem byl nejlepším hráčem na hřišti. Kdekoli. Ať už si mě vybírali do týmu v parku nebo do týmu za mojí starou školu, byl jsem naprostou jedničkou. Teda do doby, než se moje rodina přestěhovala. Při testech basketbalového týmu mé nové střední školy byli všichni ostatní na palubovce rychlejší, silnější a prostě lepší. Cítil jsem se naprosto mizerně a bylo mi jasné, že jsem se nedostal do výběru. Nabídli mi místo v „béčku“, ale mám strach, že na víc nemám. Když nebudu hrát s nejlepšími, můžu se i tak stát nejlepším?


Najednou jenom „OK“
Šestnáctiletý basketbalista

To znám. A myslím to úplně doslova – stejně jako tebe mě nevzali do týmu, do kterého jsem věděla, že patřím. Tohle samozřejmě zažila spousta sportovců a sportovkyň. Tak proč to lidi, jako jsi ty nebo já, bolí o tolik víc?

Za sebe můžu říct, že sport byl pro mě v dětství vším. Moje první slovo nebylo „máma“ nebo „táta“, ale „míč“. Bez legrace. Pocházím z malého městečka v New Hampshire, kde všichni dělali všechny sporty, protože jinak by neměli dost lidí, aby poskládali tým. Byla jsem ten typ dítěte, které přišlo domů z fotbalového tréninku a ještě v chráničích šlo střílet na koš. Taky do toho ještě občas přišel skateboarding, lední hokej a krasobruslení.

Fotbal byla moje první láska a první sport, který mi zlomil srdce.

Když mi bylo 9 let, chtěla jsem hrát za mladší žáky. Můj stávající tým byl nejlepší ve státě, takže jsem byla zvyklá vyhrávat. Byla jsem si jistá, že se tam dostanu. Nedostala. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. To, co jsem předvedla, prostě nestačilo. Nebylo mě potřeba. Trenérka řekla rodičům, že jsem hodně talentovaná, ale moc malá. Rodiče se mě snažili uklidnit. Nic nepomohlo, cítila jsem se hrozně zahanbená.

Jak jsem se s tím vyrovnala? No, možná vůbec ne, když o tom teď s tebou pořád ještě mluvím! Ale hrála jsem dál, protože když na to přišlo, neměla jsem jinou možnost. Bude to znít dramaticky, ale je to tak – sport byl vždycky způsob, jak se spojit se světem. Nic jiného jsem nikdy neznala. Takže nešlo, abych skončila. A jestli můžu hodnotit tvojí povahu na základě e-mailu o 100 slovech, jsme na tom stejně.

Určitě jsi slyšel, že spousta špičkových hráčů se z takového přehlížení snaží naopak něco vytěžit – nakopne je to k tomu, aby se vrátili ještě lepší, což je podle mě v pořádku. Já mám prostě starý dobrý příběh o sportovní pomstě ráda. Kdysi jsem trénovala jednu holčinu, nejhůře hodnocenou hráčku v nastupujícím ročníku. To pořadí si napsala na tabuli jako připomínku. Každý den se na to číslo dívala. Zaměřila se na to, aby dokázala, že se mýlili. A nakonec odehrála nejvíc minut ze všech hráček v týmu – jako studentka prváku. Takže to je jeden z přístupů, který měl poměrně dobrý konec.

Tady je další. Zkus změnit svojí osobní definici pojmu „nejlepší“. Koneckonců, existuje mnoho různých vlastností, které dělají skvělého hráče. Jasně, jsou tu čistě fyzické vlohy. Je tu také podpora, kterou můžeš přinést týmu – stmelení, které zlepšuje kolektivní kulturu. A pak je tu pevná vůle. To je tvoje ochota neustále se zlepšovat, ať se děje, co se děje. Tu máš vždycky pod kontrolou. A je to tvůj nejlepší ukazatel toho, jak dobrý můžeš být.

Napiš e-mail na askthecoach@nike.com a pošli svoji otázku týkající se sportu nebo fitness, a toho, jak můžeš v této oblasti zlepšit svoje myšlení.