Basketbalová akademie pro děti migrantů
Komunita
Na pobřeží severní Itálie našly děti z rodin migrantů díky basketbalu komunitu a pocit sounáležitosti.
Tenhle příběh byl nahlášen v listopadu 2019.
Jízda z Neapole do přímořského městečka Castel Volturno trvá asi čtyřicet minut, nebo třicet, pokud za volantem sedí Ital. I když je to krátká cesta, tenhle zapomenutý region je svět, který je na hony vzdálený od nedalekého romantického pobřeží Amalfi.
V 60. letech 20. století se tu hodně stavělo a čtvrť Villagio Coppola byla vystavěná jako víkendová destinace bohatých Neapolitánů. Po zemětřesení v roce 1980 se zjistilo, že nová sídla byla postavená v rozporu se stavebním zákonem, proto muselo hodně lidí oblast opustit a socioekonomické struktury upadly.
Tady, mezi opuštěnými budovami utopie v troskách, je basketbalové hřiště. Jeho sluncem rozpálený povrch se mírně drolí, jeho desky jsou zašlé a vybledlé. Z přilehlé pláže je nádherný výhled na moře. Život klidně plyne a ve vánku poletují pavučinky.
Najednou je všude ruch. Z dodávky poblíž vystřelí skupinka dětí a míří ke hřišti. Členové místního týmu Tam Tam Basketball Academy jsou na tomhle hřišti na domácí půdě, ať prší nebo svítí sluníčko. Potom, co se bohatí obyvatelé z Castel Volturno odstěhovali, zažila tahle oblast příliv migrantů, hodně z Nigérie, kteří si najdou útočiště tam, kde to jde. Někdy dokonce i v polorozpadlých stavbách, které jsou všude ve městě. Dobrovolnická nezisková akademie, kterou založil a vede místní obyvatel Massimo Antonelli, chce dětem z komunity migrantů nabídnout pozitivní základ pro růst a vývoj. Tohle hřiště je taky jednoduše krásné místo na hraní basketu. „Ráda tu hraju, protože tu slyším zvuk vln,“ říká 12letá Cinzia Oroborová. „Tady u moře je čerstvější vzduch.“
Pro tyhle děti hřiště funguje jako útočiště, místo, kde se můžou vyjádřit bez slov, bez nálepek, bez předsudků. „Je skvělé hrát spolu a čelit výzvám společně,“ říká 15letá Destiny Lawalová. „Víc nás to sbližuje.“
Na hřišti se děti protahují v kruhu, než se seřadí. Je to hlučná zábava, křik a smích přerušuje jen trenérova píšťalka. Po řadě přihrávek, driblování a práci nohou je rozcvička u konce. Je čas dát se do hry na hřišti. Teď se atmosféra mění a slovo dostává soutěživost. Tyhle děti se do toho umí opřít – zápas za zápasem. Tempo je rychlé, hra je zalitá potem a vůní moře. Když někdo udělá skvělý pohyb, hra se na chvilku zastaví, aby ho děti oslavily. Trenéři s rukama v bok se usmívají a smějí se sami pro sebe.
Basketbal, který se tu hraje, má v sobě určitou nevinnost. Jde vidět, že hra má na mladé lidi daleko od Spojených států a od finanční odměny velký vliv. „Basketbal je pro mě jako rodina,“ říká 13letá Promise Kolawoleová u postranní čáry. Na chvilku se odmlčí, aby popadla dech nebo aby vstřebala to, co řekla. Tak jako tak je to jen chvilka. Během okamžiku zmizí a utíká zpět do bitvy na druhý konec hřiště. Jde o vítězství a ona chce vyhrát – hlavně proti rodině.